Proč kočka sežrala stránku se Štědrým dnem?

19. 5. 2016 – Česká republika, Evropa

Michal Cihlářa jeho deníky

Protože na ní byla nalepená rybí kost. Stránka byla součástí thajského deníčku výtvarníka Michala Cihláře. Podobných deníků, které jsou plné obrázků, fotek a vlepených předmětů, má přes osmdesát. Do 10. července je vystavuje v Letohrádku Ostrov.

Kdy a proč jste vytvořil první deník?

Když jsem vyjel v říjnu 1989 na celý měsíc do Paříže na stipendium Fordovy nadace. Což byl celé veliká náhoda, protože ta nadace sice podporovala umělce z Východu, ale nevěděla, kterýho si má vybrat. Takže poprosila emigranta a hlavně básníka a kolážistu Jiřího Koláře, aby jim někoho doporučil. A on si vzpomněl na mě, protože jsem ho v Paříži v roce 1984 navštívil a ukazoval mu svoje práce… První deníček jsem si dělal ale i proto, že jsem na začátku 80. let viděl v jednom americkém typografickém časopise reprodukce deníčků fotografa Petera Bearda, které byly naprosto totální směsí koláží a grafomanie. Neuvěřitelná pastva pro oči. Tak jsem si řekl, že když je mi Beardova poloha deníkových „zápisků“ tak blízká, tak že si ji vezmu za mou pomyslnou startovací čáru, že na ten Beardův princip chaotického vrstvení dojmů se dá jednoduše navázat. A zároveň jsem si i říkal, že jsem třeba na Západě naposledy, protože komunisti mne už kvůli tomu Kolářovi ven nepustí, takže budu mít aspoň památku. Ale vrátil jsem se, čirou náhodou 18. listopadu a lepší budoucnost už byla v chodu...

Vyvíjely se nějak deníčky? Jak vypadaly ty první, lišily  se od dnešních?

Dnes si zaznamenávám průběh cesty prakticky od A do Z. V těch prvních deníčcích mám ale jen úlomky dějů, nechápal jsem to ještě jako funkční databanku vjemů a údajů. A taky jsem psal daleko větším písmem a zalepoval do nich daleko míň trojrozměrných nálezů. První dva deníčky byly dokonce notýsky kupované v papírnictví, pak jsem si je ale začal sešívat z čistých papírů a to tak, aby jejich tloušťka přibližně odpovídala délce cesty.

Inspiroval jste se někde?

No, za všechno může ten Peter Beard. Až později jsem viděl malované deníky malíře Josefa Jíry, které jsou spíš takovým denním skicákem. Ty vyšly i knižně. A pak přirozeně deníček Františka Skály o jeho pěší cestě z Prahy do Benátek, který je spíš ilustrovanou povídkou. Na rozdíl od něj já nechci popisovat žádné emoce, jde mi jen o suchý popis sledu událostí, tu přitažlivou živočišnost mi udělají ty koláže z nalepených věcí a přírodnin, které sbírám po cestě. 

Co jsou pro vás deníčky více: památkou na cestu, nebo uměleckým dílem, záznamem skutečnosti?

Jak často a jakým způsobem cestujete?

Za pár dní budu dělat v Mnichově už svůj 82. deníček a koncem července 83. v Tel Avivu. Oba budou dost tenký, protože na obě místa jedeme jen na pár dnů a navíc pracovně. Veronika, moje žena, tam má mít výtvarné workshopy, já to fotografuji. Jinak praktikujeme způsob cestování po vlastní ose. Dopředu nikdy nevíme, kde budeme spát a jak dlouho v jakém městě budeme, všechno se vyvrbí po cestě. V hotelu s polopenzí jsme byli jen jednou v životě, v Tunisu, když byly děti malé a i tenkrát jsme s nimi zdrhali za plot resortu a jezdili po okolí města. Teď přirozeně cestujeme daleko víc než na přelomu století, protože děti jsou dospělé. A hlavně tím, že se Veronika jako sochařka etablovala v zahraničí, dostáváme pozvání i na místa, kam by nás jet ani nenapadlo. 

Kam třeba?

Třeba na ostrov Boa Vista na Kapverdách, kde jsme měli čtyři workshopy v kreolské favele a čtyři na vesnici. Pozvala nás nadace chránící mořské karety… Nebo vloni na Kubu. Už jsme neplánovali vrátit se někdy na Kubu, kterou jsme si procestovali před jedenácti lety. Bylo to tenkrát tak krásné, že jsme se báli, že to se změnami v kubánské společnosti může být už jedině horší. Ale Veronika dostala pozvání, aby tam udělala v rámci Bienále Havana lustr z pet lahví a tak jsme letěli. A zjistili jsme k našemu úžasu, že Kuba je stále autentická, řekl bych, stále spící...

Kde na světě se vám líbí? (a kde ne?)

Tam kde je teplo, slunce, tam, kde lidi ještě nepodléhají globalizaci, jsou pracovití a intuitivně recyklují. Vzpomínáme často na Kambodžu, na obrázkové ručně malované vývěsní štíty, které tam byly všude, protože ještě nedávno to byla zem plná negramotných lidí, což byl důsledek Pol Potova vyvražďování inteligence. Líbí se nám země, kde je špína, protože „špína“ je třeba v Indii velice barevná a dokonce až výtvarně krásná. Máme rádi hlavně země, kde je relativně bezpečno, což Asie s budhismem celkem splňuje. Naopak, neužili bychom si asi zemi s nekontrolovatelnou pouliční kriminalitou, protože na cestách nás zajímají víc než příroda města a jejich periférie a foťáky v ruce držíme nonstop. Takže Venezuela, JAR, to už asi neuvidíme. V Mexiku jsme před lety zažili přepadení s revolverem, a i když nám zloděj zrovna neměl co vzít, zůstane z toho dlouho taková hnusná pachuť.

Kolik času na cestách deníčku věnujete? Tvoříte pravidelně každý večer, nebo nárazově...?

Kreslím si důsledně „na živo“ buď různá ikonická místa anebo i místa náhodná, třeba při čekání na autobus. Taky většinou v momentě, kdy začnu kreslit, tak bus zrovna přijede, takže tuhle fintu používám poměrně cíleně. Je mi líto trávit čas zapisováním, když je toho tolik kolem k nakreslení, takže si k obrázkům dělám jen poznámky, píšu začátky budoucích vět, zalepuji denní nálezy lepenkou, zapisuji si, v kolik hodin jsme kde byli a večer, nebo spíš v noci do toho různě doplňuji text. Často u toho usnu.

Listujete starými deníčky? Proč?

Protože něco konkrétního hledám a v hlavě to chybí. V deníčku mám data, jména, názvy, časy, kóty, busy, weby a někdy i ceny. 

Máte nějaký svůj nejoblíbenější deník, takový, který považujete za  nejkrásnější?

Co všechno do deníku patří? A je něco, co je tabu?

Patří tam to, co by mne mrzelo, že tam nemám. Jinými slovy, když najdu v Camargue dvě růžová peří plameňáků, tak jedno určitě nevyhodím. Když v pařížském Pompiďáku mají v expozici celou místnost od Josepha Beuyse vytapetovanou plstí, tak to si prostě musím kousek do deníčku zalepit. Když jsme jedli rybu rybu, zalepoval jsem si občas kosti. Pak to objevila naše kočka a sežrala mi stránku se Štědrým dnem v thajské Songhle...Tabu mám asi jediné, nezabil bych jen kvůli nalepení do deníčku motýla nebo brouka, velké dilema jsem měl i se škorpionem, který bydlel na Kapverdách u naší palandy. Nakonec jsem mu pořídil jakous takous nesmrtelnost v deníčku pod průhlednou lepicí páskou.

Poradil byste cestovatelům, jak pořizovat pěkné deníčky?

Celé je to jen o pocitu, který měli pejsek s kočičkou, když si dělali dort. Jestli si dobře pamatuji, tak jim rozhodně špatně nebylo… A pak, že cestu neprožívám jen klasicky očima, ale skrz ruku, která si kreslí, lepí a píše a dělá to už skoro automaticky. Protože jakmile se do toho moc nutíte, tak to nefunguje.

Na co se můžeme těšit na vaší výstavě v Ostrově?

Výstavu v Letohrádku Ostrov mám až do 10. července 2016. Vystavuji tam cca 600 vybraných dvoustránek deníčků ze 40 zemí a k tomu navíc několik barevných linorytů, které se vztahují k daným lokalitám. Ve vitrínách jsou kupy zdánlivě banálních i velmi absurdních předmětů, které jsme dovezli z Kuby, Mexika, Indie, Kambodži… Většinou to nejsou žádné suvenýry, třeba z Kuby tam jsou, mimo jiné, desítky plastových hraček, což je poměrně endemická záležitost. Taky vystavuji sbírku kambodžských nákupních tašek a malou kolekci indických draků… K dispozici jsem dostal celé jedno patro Letohrádku.

Vyšel k výstavě nějaký katalog?

Vyšla k tomu v nakladatelství Archa, Zlín moje autorská kniha nazvaná OSTROV, což je slovní hříčka, protože kniha je o Kubě. Je sestavená pouze z reprodukcí dvou loňských kubánských deníčků a je doplněná mnoha fotografiemi a krátkými texty. Na Kubě jsme byli celkem šest týdnů, takže náplň knihy je dost pestrá a je, jak jsem si přál, určitým výtvarným protipólem užvaněných bedeckerů.