Chyba
Při četbě knih H+Z si občas připadám jako detektiv. Všechna fakta a zajímavosti, které jsou podnět mých článků, se snažím ověřovat. Pátrám po nových skutečnostech a hledám vazbu na současnost. Dosud se mi nestalo, že bych narazila na nějakou mylnou informaci. Až teď. Nutno podotknout, že se nejedná o nic zásadního a navíc to, co H+Z napsali, bylo naprosto v souladu s poznatky tehdejší vědy.
Nikaragua byla přesně čtyřicátou zemí, kterou H+Z projížděli. Je zajímavé, že v celé knize Mezi oceány je možné z Nikaragui nalézt pouhé čtyři snímky. Na jednom z nich je jezero Nikaragua. Jedná se o druhé největší jezero ve střední Americe a devatenácté největší na světě. Je to však také jezero, které má svá velmi zvláštní specifika.
Průměrná hloubka jezera činí pouze třináct metrů a nachází se ve výšce třicet jedna metrů nad mořem. Do jezera se vlévá mnoho přítoků, ale má pouze jediný odtok. Zajímavostí je, že ačkoli se nachází pouhých dvacet kilometrů od Tichého oceánu, není s ním nijak propojeno. Jediný odtok, řeka San Juan, se po sto šedesáti kilometrech vlévá do Karibského moře.
Samostatnou kapitolu tvoří jezerní fauna. Jezero bylo v minulosti hojně obývané mimo jiné žraloky. Konkrétně žralokem bělavým. Jedná se o druh, který své anglické jméno (Bull shark) dostal zejména pro svou nevypočitatelnost, agresivnost a schopnost napadnout i člověka. Více o žraloku bělavém např. zde.
A zde jsme u chyby, která se vyskytla v knize H+Z. V době, kdy H+Z Nikaraguu navštívili, totiž vědci věřili, že se žraloci a další druhy do jezera dostali při jeho vzniku. Mělo se za to, že jezero bylo původně zálivem Tichého oceánu. Během sopečné činnosti se dno vzedmulo a mořští živočichové, kteří byli ve vzniklém jezeru uvězněni, se postupem času životu ve sladké vodě přizpůsobili. Nebylo tomu tak.
Až v šedesátých letech, resp. sedmdesátých letech bylo zjištěno, že se mořské druhy živočichů do jezera nedostali uvězněním, ale že tam připlavaly. V roce 1976 Thomas B. Thorson z University of Nebraska-Lincoln provedl pokus, během něhož označkoval žraloky v jezeře. Tito žraloci byli později zachyceni jak plavou v Karibském moři. Bylo tak prokázáno, že žraloci mohou plavat proti proudu řeky podobně jako lososi.
Za zmínku stojí způsob, jakým se žraloci vyrovnávají se změnami prostředí. Urinací, prostě čuráním, a to až dvacetkrát denně. Je-li voda uvnitř těla žraloka slanější než okolní prostředí, má tendenci se dostat z těla ven, aby se koncentrace vyrovnaly. Tato látková výměna však stojí živočicha značné energetické výdaje, proto jsou jí schopni pouze dospělci. Ve sladkých vodách tak není možné potkat žraločí mládě.
V současné době lze již v jezeře zahlédnout žraloka jen zřídka. Během vlády Somozovy dynastie mezi lety 1936 až 1979 byla na jeho břehu postavena japonská továrna na zpracování žraločích ploutví, která měla za následek takřka vyhubení tohoto pro sladké vody netypického živočicha. Dalším ohrožením pro ekosystém jezera je zamýšlená a pět set let probíraná stavba mezioceánského kanálu. Přípravné práce započaly již koncem roku 2014. V současné době je projekt sice zastaven, ale jeho obnovení se očekává ke konci tohoto roku. To je avšak jiný příběh, který vydá na samostatný článek, takže o tom až jindy.
