Zažít pocit troglodyta
Když dvojice pánů cestovatelů H+Z projížděla v roce 1959 kouzelnou krajinou Kappadokie, nikdo ještě netušil, že se v jejím podzemí nachází skoro dvě stovky podzemních měst.
Ačkoliv města byla tak velká, že se do některých až v osmnácti patrech sto metrů pod zemí vešlo až 30 000 lidí, první z nich– Kaymakli – bylo náhodou znovuobjeveno až v roce 1963. Tedy teprve čtyři roky po tom, co přes tuto část turecké Anatolie H+Z projížděli na své cestě po Asii. Mimochodem, tohle číslo nemusí být ani zdaleka konečné: v roce 2013 bylo u Nevşehiru objeveno nové, dosud největší podzemní město s kilometry dlouhými spojovacími chodbami. Jednalo se o archeologický nález světové třídy. Nejstarší lidé žili v podzemí Kapadokie už před více než 5000 lety, tedy v době vrcholné éry egyptských faraonů!
I když se Hanzelka se Zikmundem tehdy nedostali do podzemí Kapadokie, to, co zde spatřili na povrchu, je ohromilo. Fantastická krajina kraje pod sopkou Erciyas, pocházející jakoby z jiného světa, byla totiž něco zcela jiného, než co až dosud na svých cestách spatřili. Není divu, že se sem mnoho let po nich vydaly opakovaně i filmaři sci-fi filmů.
Oba vystudovaní inženýři tehdy potěšeně prolezli řadu skalních chrámů pocházejících ještě z byzantské doby. Ty byly společně často s celými vesnicemi kolem nich vysekány až v desítkách metrů tlusté vrstvě světlého tufu, tedy horniny vzniklé ze sopečného popela. Už před tisíci lety si lidé všimli dvou jeho obrovských výhod: jednak se snadno opracovával, přitom se však místnosti, domy a chrámy v něm vytesané vyznačovaly úžasnou trvanlivostí (většina z nich stojí neporušena dodnes) a tepelnou izolací. Navíc tuf krásně pohlcoval kouř, což bylo velmi důležité hlavně v dobách nebezpečí. Před nájezdníky, od barbarských až po muslimské Seldžuky, tehdy lidé prchali i se svými domácími zvířaty do podzemí, kde měli v obrovských cisternách připraveny zásoby vody. Vchody se zavalily obrovskými balvany, ovládanými složitým mechanismem pouze zevnitř, a na povrch tak ústil jenom důmyslný systém nouzových východů a ventilace, která dokázala nejen rozptýlit kouř z podzemních ohnišť, ale také přivést až 90 metrů pod zem čerstvý vzduch. Třeba město u Derinkuyu se podle historických pramenů od dob Římanů nejméně třikrát ubránilo útokům zvenčí.
Vzdušné výhledy 
Na mnoha místech zaujala dvojici cestovatelů skvělá výzdoba, zachovalá i přes hlubinu staletí, která uplynula od jejich vzniku. Na rozdíl od dnešních návštěvníků, kteří do kraje pod skoro 3 800 metrů vysokou sopku Erciyas zavítají, je ovšem objevovali v hlubinách skalních roklí a bludišť kamenných kaňonů kolem města Nevşehir jen ve světle svých ručních baterek; dnes je většina těchto kamenných obydlí a chrámů osvětlena elektrických světlem a zpřístupněna vyznačenými chodníky.
Přesto i dnes stačí odbočit z hlavní trasy do vedlejších roklí a poutník se rázem přenese do úplně jiného světa. Jen prázdno, pustina ze skal hrající všemi barvami… jediným zvukem nesoucím se tímto fantastickým krajem je šustot hadů v nízké trávě. Pokud bychom chtěli na vlastní kůži zažít pocity starých troglodytů, zajeďte si do Guselyurtu. Zdejší podzemní město je osvětlené minimálně a do většiny místností se dostanete jen tak, že tam sešplháte s baterkou.
