Výlučně lidská nemoc

17. 6. 2016 – Paraguay, Amerika

Hanzelka a Zikmund

Při četbě dvanácté kapitoly knihy H+Z, Tam za řekou je Argentina, mě mrazilo v zádech. Když jsem pak začala pátrat v současnosti, mražení nepřestalo. Dnešní článek bude o nemoci, kterou jsem až do teď považovala za zlikvidovanou a jejíž existence je známá přes tři tisíce let.

Lepra. Nemoc, kterou se inspiroval Karel Čapek při psaní své hry Bílá nemoc. Stigma, jehož se člověk nezbaví ani vyléčením. Ve středověku bývali nemocní viditelně označeni, jejich oděv doplňovaly často rohy, rolničky nebo chrastítka. Onemocnění způsobují bakterie rodu Mycobacterium leprae a Mycobaterium lepromatosis napadající periferní nervy na chladnějších částech těla. Jak choroba postupuje, ničí imunitní systém a vytváří znetvořeniny končetin a obličeje. Český název „malomocenství“ patrně souvisí s poškozením hmatu nemocných. V případě včasného rozpoznání choroby, je dobře léčitelná kombinací příslušných antibiotik.

Možnost nákazy je velice nízká, hrozí v případě dlouhodobého kontaktu s nemocným nebo přenosem infikovaným nosním sekretem. Lepra byla odjakživa považovaná za boží trest. Nemocní byli shromažďováni do center – leprosárií. První leprosária začala vznikat již v pátém století našeho letopočtu. Někteří přicházeli dobrovolně, jiné sem přivedli násilím. Ještě v osvícenské době bylo v Evropě přes devatenáct tisíc leprosárií. V současné době v Evropě existuje poslední leprosárium v Rumunském v Tichileşti obývané devatenácti pacienty, kteří zde dožívají.

H+Z v Paraguayi navštívili leprosárium Santa Isabel, ukryté hluboko v lesích nedaleko města Sapucayi. Zařízení bylo založeno v roce 1933 a sloužilo, resp. do teď slouží, jako útočiště pro nemocné leprou. Celý tábor se rozkládal na ploše cca 25 km2. Vedle přízemních pavilonů s ošetřovnami, jídelnou, prádelnou a oddělením pro nejtěžší pacienty, zde byla kaple, kanceláře a ubikace pro ošetřovatelky. Malomocní měli volnost pohybu, svá malá hospodářství s dobytkem, koni. Sami si obdělávali svá políčka a sklízeli zasetou úrodu. Toto opatření mělo jednak za cíl snížení nákladů, ale především psychologický vliv. Nemocní se i přes svůj handicap cítili pro společnost užiteční.

Tábor poskytoval útočiště 450 pacientům. Většina z nich se za ohradu „mrtvých“ již nikdy nevrátila. Stigma choroby by na nich ulpělo, i kdyby měli deset potvrzení o své bezinfekčnosti. Nemocní byli ošetřováni na své náklady. Maximálně sedmina zdejších obyvatel měla dostatek prostředků na antibiotickou léčbu. Ostatní byli léčeni pomocí chaulmoogrového oleje a jeho sloučenin. Vyjádřeno slovy průvodce doktora Ríose, „zkrátka neměli na to, aby do rozjetého auta nad propastí namontovali dobré brzdy“.

Zajímavost na závěr. Vyjma lidí mohou onemocnět pouze jihoameričtí pásovci. Ironií osudu je, že nemoc se na americký kontinent až dostala v době kolonizační éry. Vědci jsou přesvědčeni, že i tato zvířata se pravděpodobně nakazila až od lidí. Pokud tedy někde v přírodě spatříte podivně roztomilého tvora – pásovce devítipásého, kochejte se pouze pohledem. Pravděpodobnost nákazy je sice mizivá, ale možná dotekem nebo požitím jeho masa.