Cesta do pravěku
Čeho se jiní bojí, to Michal Černý fotí. Vypadá to, že je spokojený mezi pavouky, hady, stonožkami a slimáky, nejlépe v hluboké vlhké jeskyni...
Kdo by neznal slavný film Karla Zemana. Kluci vjeli na loďce do jeskyně a za ní se ocitli v úplně jiném světě. Stejně jsem si připadal v národním parku Gunung Mulu ve vnitrozemí Bornea.
Do Gunung Mulu nevede žádná silnice, jedinou dopravní možností je letadlo. Na místě je pak už jen krátká silnice spojující letiště s návštěvnickým centrem. A kolem všude primární deštný prales se svou škálou tisíců odstínů zelené, směsicí neznámých exotických zvuků a miliony drobných i větších zvířecích obyvatel.
Kromě pralesa jsou největší atrakcí parku jeskyně. Oproti jeskyním u nás a v Evropě jsou docela mladé. Vápence, v nichž se vytvořily, byly nad mořskou hladinu vyzdviženy teprve před pěti miliony let a teprve pak mohla voda ze srážek a vodních toků rozpouštět horninu a vytvářet podzemní prostory.
A ty jsou přímo úchvatné. Oproti stísněným prostorám známým z našich jeskyní jsou zde obrovské dómy dlouhé stovky a vysoké desítky metrů, můžete procházet širokými tunely, kterými často protékají potoky, řeky a bystřiny, nebo stoupat po kluzkých schůdcích do propastí a vysokých komínů. Krápníková výzdoba je hrubší než třeba v Moravském krasu, ale o to působivější. Kulisy připomínající dávnou historii Země pak umocňují desetimetrové stromové kapradiny rostoucí kolem vstupů do jeskyní.
Okolí návštěvnického centra obepíná síť asi dvaceti kilometrů cestiček, do vzdálenějších míst je jediná cesta po vodě. A transportem po řece začíná i populární trek na tzv. Pinnaceles, tedy vápencové jehly trčící z pralesa. Stav vody je nízký, takže často musíme vystoupit z lodě a brodit.
Trek začíná brzy ráno, ještě za tmy. Výstup s převýšením 1200 m na vzdálenosti 2,4 km, v těžkém terénu plném ostrých skal, kořenů, kluzkého bláta a ve stoprocentní vlhkosti je docela „záhul“. A to je sestup považován za náročnější! V horní části se překonávají strmé skály, průrvy a vápencové škrapy, takže je stezka vystrojená lany, žebříky a lávkami. Ale nakonec je výprava korunována pohledem na několik desítek metrů vysoké skalní věže, čnící ze zeleného pralesa.
V bornejském pralese žije velké množství živočichů fascinujících tvarů a barev. Mnohé z nich se v původní formě vyvinuli před mnoha miliony let a zvláště drobní příslušníci bezobratlých, žab a plazů připomínají v detailu monstra dávnověku. V pralese je však často těžké tyto živočichy najít. Nejlepší je chodit v noci po pralesních stezkách se silnou lampou a sledovat bohatý noční život. Pak je možné ve světle objevit bizarní mnohonožky, chlupaté pavouky, svítilky s dlouhými „nosy“, sympatické gekony i jedovaté chřestýšovce.
Pro fotografy, hlavně v období dešťů, doporučuji si vzít s sebou nepromokavý vak a zásobu silikagelu, protože technika ve vlhkém prostředí trpí a po pár dnech začne stávkovat.
Doporučuji minimální dobu pobytu tři dny. Já tam byl týden a ještě bych pár dní vydržel. A tady jsou některé moje úlovky:
