Smrad, který odolává času
Medina a staré město, nazývané Fes El Bali, je se svými mešitami, medresami a tržnicemi spojenými kilometry dlouhým bludištěm uliček vůbec nejzachovalejším středověkým městem celého arabského světa. Proto byl marocký Fes v květnu 1947 jedním z cílů na trase cestovatelské jízdy Tatry 87 Hanzelky a Zikmunda.
Protože přesný plánek obří spleti foundouků úzkých „na dva osly“ neexistuje, šance, že během prozkoumávání Fesu minimálně jednou příšerně zakufrujete, se limitně blíží jistotě. I beznadějně zabloudivší cestovatel má ale šanci se zase „najít“. Stačí, když mu do nosu udeří zvláštní čpavý smrad a je jasné, že se při svém bloudění dostal do blízkosti Souk Sabbinginu – Barvířské ulici a obřích koželužen Dabbanghin. Za stovky let jejich existence jimi prošly tisíce tun oslích, hovězích a velbloudích kůží, a tak je zdejší - mírně řečeno odér - i oproti dalším exotickým puchům arabského města skutečně výjimečný a pronikavý.
Rozsáhlé koželužny poblíž Kairuánské mešity, které zde fungují nepřetržitě už 10. století, jsou dnes svou atmosférou i puchem proslulé tak, že se dostaly až do světových bedekrů. Tenhle smrad je totiž opravdu unikátní. Přitom přesně takový zažili i naši slavní cestovatelští předchůdci.
„Tady se v pracovních procesech nic nemění už desítky let. Co je vyzkoušené, to přece nebudeme měnit?“ usmívá se na mě Hassan, kolozubý předák koželuhů na Sabbinginu. Je tedy jasné, že tytéž obrázky, jaké vidíme nyní my, spatřily před sedmdesáti lety i oči Hanzelky a Zikmunda. Jen jim tehdy nenabízeli dědečkové nynějších koželužařů snítku máty pod nos jako nám, abychom necítili zdejší smrad. Opravdu dědečků, protože tato tvrdá a nebezpečná práce se ve Fesu dědí z pokolení na pokolení. Nechuť k modernizaci pracovních postupů se ovšem tragicky odráží v životních osudech zdejších koželuhů. V důsledku neustálého máčení se v jedovatých barvách a ředidlech totiž dělníci často předčasně umírají na řadu dost ošklivých nemocí.
Co naopak oba slavní čeští cestovatelé před skoro sedmi desítkami let určitě nezažili, je bezuzdné parazitování tuctů zdejších nadháněčů, lákačů, flákačů i naprostých zoufalců, kteří se na slávě fezských koželužen a barvíren přiživují a tahají k nim všechny „sáhiby“, na které v medině narazí. To za časů Hanzelky a Zikmunda jistě nebylo: cestovatelů bylo dva roky po válce jen pár, a že bude po pohledu na smradlavé kádě taková poptávka, že se kvůli tomu bude vybírat i vstupné na střechy okolních domů, netušili ani oni, ba ani Moullay Idris II., světec a patron Fesu.
