Mongolské ráno
Každý, kdo fotí, to zná - jakmile někde fotíte, moc se nevyspíte. Nejlepší světlo je ráno a večer. K tomu východ slunce inu znamená vstát na východ slunce. A jen reportážní práce přes den je odkázána na světlo a podmínky, jaké počasí ad hoc přinese.
Letos v létě, když jsme byli natáčet pro pražskou zoologickou zahradu průběh jejich už šestého vypouštění koní převalského zpět do jejich pradomoviny, bylo třeba lovit pěkné světlo doslova po minutách, kdykoli nám to okolnosti dovolily.
Pořád se toho dělo spousta kolem koní, a tak vás teď vítám v brzkém ránu 18.7.2016 v rezervaci Khustain Nuruu. Jsme asi 80km od Ulánbátaru a jedná se o jedno z míst, kde může divoké převaláky zahlédnout i turista.
Vstáváme deset minut před čtvrtou ranní. Jsme domluvení s řidičem, že nás zaveze dovnitř rezervace. Jedeme asi čtyřicet minut, než vícemístný UAZ zastaví. Ještě za úplné tmy lezeme z auta, na záda skládám kameru, stativ a fotoaparát. Můj hlavní úkol je točit. Ale kdoví, při ranním časosběru se může najít chvilka i na pár fotek od pasu.
Další hodinu stoupáme na kopec. Když upevňuji stativ a kameru, začíná se na obzoru objevovat světlejší proužek. Začínáme rozeznávat krajinu, a čáry několika obzorů vytvářejí unikátní grafiku, jeden z rozměrů krásy, pro které mám Mongolsko tolik rád. Fučí studený vítr, oblěkli jsme si všechno, co máme s sebou. Studenými prsty aretuji expozici a spouštím časosběr. Zanedlouho bude šest a první paprsky by nám brzy měly zaťukat na prochladlé tělo.
Čím víc se blíží ten magický okamžik, tím víc se stahují mračna k obzoru. Nad námi to také nevypadá nejlépe - nebe se mračí, kousek od kopce je jasně poznat déšť, jak se cáry mlhy cuchají od nebe až k zemi.
Slunce stoupá nad obzor, ale mraky jej cloní, takže jen občas pár uniknuvších paprsků červeně podsvítí nebe nad hlavou.
Naproti nám, na východní straně, se ale neděje dohromady nic. Mraky zakryly celé to předpokládané divadlo a z východu slunce je prd. Když jsme si včera plánovali dnešní místo k natáčení a focení, předpokládal jsem, že bychom mohli mít štěstí i na některý koňský harém, který by se ráno ještě před příchodem prvních turistů v klidu pásl. Ale kolem ani živáčka. Okolní kopce jsou jako z jiné planety. Zvláštně oblá krajina v nevyspalé hlavě vyvolává obrazy z pohádek a pověstí. Jako bych byl přímo v nějakém fantasy filmu.
Jak kroutím hlavou v naději, že když už jsme vstávali kvůli slunci zbytečně, tak třeba uvidíme nějaké zvíře, všimnu si, že velké divadlo se začíná odehrávat přímo za námi, na západě. Bleskurychle přendávám kameru a paradoxně ji stavím zády k vycházejícímu slunci.
Těžká clona dešťových mraků, které se po větru nezadržitelně šinou nad nás, je ostře nasvícená ranním sluncem a jakoby se vlevo, tedy na jihu zableskl malý kousek duhy!
Stačí pár minut a od severu ranní čaroděj začíná klenout krásný oblouk barevného spektra.
A najednou, na několik nádherně dlouhých minut, se duha užuž rozeklene nad celým krajem, než ji ale nezadržitelný déšť jakoby strhne k zemi. Moje věčně filozofující hlava mozkovnou prožene přirovnání k velkým snům a cílům, které v životě tak často končí v pytli.
Jeden konec té barevné nádhery jakoby stoupal z vrcholku sousední obliny. Kameny kousek ode mne vytvářejí krásnou linii, jež určitě značkuje cestu k pokladu, který podle pověstí má být zakopaný vždy na úpatí duhy. Netypická středová kompozice mi přjde jako z dětské říkanky.
Pak už ale meteorologické zákony nemilosrdně uzavřou celé parádní divadlo a mraky se s prudkým deštěm trhají na miliony malinkých kapek. Jen uprostřed zůstává zapomenutý šmrnc všech barev, to snad kolem procházející malíř udělal štětcem jeden jediný tah doprostřed plátna.
Zabalení do plášťů sestupujeme dolů k cestě, kde by zanedlouho mělo být auto, co nás poveze zase zpátky mezi lidi. Promítám si vzpomínky z dalších zemí, které mám tolik rád, jako je Grónsko nebo Island, a přemýšlím, jestli jsem někdy v životě brzy ráno točil zády k východu slunce. Když potom později míjíme opuštěnou jurtu kousek od silnice, nad kterou se mračící nebe možná chystá k podobnému představení, jaké jsme mohli vidět, neodolám, kážu zastavit auto a točíme do filmu jeden ze záběrů představujících tu středoasijskou zemi.
Další den si jako spořič dávám na obrazovku fotku z ranního vstávání. Vybírám v podstatě nahodile, protože to obrovské nebe, které Mongolsko nabízí, bylo ten den dokonalé.
P.S.: nafoceno NIKONEM D800, skla Nikkor 20mm a Nikkor 24 - 70mm. Rawy jsem si natáhl do Lightroomu, zahýbal s korekcemi a připadlo mi, že to je všechno příliš barevné, příliš neuvěřitelné. Začal jsem tedy všechny hodnoty vracet zpět na nulu a prosím to, co vidíte, je téměř bez úprav…
