Mohamedův playback
Hanzelka a Zikmund vzpomínají, jak byli při své cestě pobřežím Turecka udiveni množstvím dochovalých antických památek. „Podíváte-li se na mapu maloasijského pobřeží, užasnete, do jaké blízkosti Turecka se nastěhovalo Řecko,“ píše se v jejich deníku. Měli dobrý pozorovací talent; dnes je už potvrzeno, že v právě Turecku se nachází nejvíce a přitom nejlépe zachovalých antických chrámů.
Třeba jako ten v Efesu, pojmenovaný po své patronce chrám Artemis Polymysté-Mnohoprsé.
Skvostné chrámy ale stojí i v Priéné, Milétu nebo Halikarnasu, o několika vrstvách historické Tróji ani nemluvě. Tam všude v době, kdy zde Páni cestovatelé projížděli, kvetlo obchodování s antickou historií: staré amfory, korále nebo ještě lépe staré mince. A žádné padělky, zaručeně originál!
„Cena vylučuje jakékoliv podezření, že to jsou padělky. Za požadované peníze by dnes v Turecku nikdo tak věrný – a hlavně tak levný – plagiát nesvedl. Numizmatici se tu tetelí nad vzácnými lýdskými, řeckými, římskými i byzantskými mincemi, pečetními prsteny a křemennými válečkovitými razidly, nad kusy kovu, jež nesou zřetelnou podobu králů a jejich honosné tituly a posléze nad takovými, jež vlhko a stáří změnily v beztvaré spečence a měděnkové hrudky,“ píší si cestovatelé do deníku.
Dnes už na tyto zlodějíčky na pobřeží Malé Asie nenarazíme. Jednak za těch padesát let už asi všechny antické drahocennosti došly, popřípadě regionální turecké úřady pochopily, že se vlastně jedná o krádež národního bohatství a tohle kšeftování s historií zatrhly. Ovšem se zpožděním několika desítek let, během nichž došlo k nevyčíslitelným historickým ztrátám.
Od místních žen nebo ještě polovičních dětí tak koupíte maximálně nějaké šmuky, korálky a tretky. Nejoblíbenějším artiklem je bezesporu talisman zvaný Alláhovo oko, modrobíločerný amulet v různé velikosti, který prý svému majiteli nosí štěstí.
Zajímavé zážitky Malá Asie ovšem nabízí i dnes. Mladistvé zločince na pobřeží Turecka obrácené k řeckým ostrovům vystřídaly tisíce a možná desetitisíce běženců z Asie i Afriky. Masa tohoto novodobého stěhování národů je opravdu nepřehlédnutelná. Cizokrajní bratři ve víře Turkům zabírají místa v kavárnách, bistrech, na lavičkách v parcích i na molech pobřežních kolonád. Nosí různé druhy oblečení, od evropských jeansů přes kaftany až po ultraortodoxní búrky. Jedno ale mají všichni tihle migranti společné – neradi se fotí.
A ještě něco se v Malé Asii od dob, kdy tudy H+Z projížděli, změnilo: svolávání na pět pravidelných denních modliteb. Dříve se musel kněz, vyvolávač a kostelník pokaždé škrábat až na vysoký ochoz minaretu. Lidský pokrok v tomto případě pronikl až do samého srdce muslimské víry. I v těch nejzapadlejších koutech bývalé Osmanské říše totiž stačí jen doma zmáčknout knoflík magnetofonu a z amplionu vzdáleného minaretu se ozve nahraná modlitba. Mohamedův playback.
