ČISTÝ VABANK O ŽIVOT
„Malý bivakovací stan zakouslý ve strmém úbočí svahu byl jedinou chatrnou oázou před smrtí,“ říká špičkový český horolezec Marek Holeček o svém zatím posledním pokusu o zdolání jihozápadní stěny Gašerbrum I. Po dramatických sedmi dnech se mu podařilo z výšky přes 7 400 metrů vrátit.
Do jihozápadní stěny Gašerbrumu I. vyrazil Marek Holeček (tentokrát s Ondrou Mandulou) už po čtvrté. O těžký prvovýstup se pokusil už v letech 2009 a 2013 se Zdeňkem Hrubým. Poprvé výstup nedokončili kvůli zdravotním problémům Zdeňka Hrubého, podruhé Zdeněk na Gašerbrumu zahynul – zřítil se. V létě 2015 vystoupal s Tomášem Petrečkem až do výšky sedmi tisíc metrů, mimo jiné o tom vypráví film The Elements, který bude mít premiéru už brzy na XIV. Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Letošní, čtvrtý pokus o prvovýstup, se zase změnil v boj o život.
Jak vám je? Přijměte můj obdiv vašeho statečného boje o návrat. Co vám pomohlo ho vyhrát?
Nechte na hlavě, jsem možná rádoby hrdina z donucení. Něco jako když línému Jankovi před pec přivedli draka a on, než by ho plácl po hlavě, raději se s ním dohodl. Tak přesně vypadalo naše úsilí v závěru posledních dní v jihozápadní stěně. Já ani Ondra jsme nechtěli původně bojovat o přežití, ale o vršek a cíl, který jsme si v mysli vystavěli. Měli jsme detailní plán s rozvahou výstupu, připravenost, logistiku a tah na bránu. Vše se zhroutilo jak mávnutím proutku a začala jen licitace o vlastní život v rámci možných mantinelů, které byly velice nevypočitatelné a nestabilní.
A co rozhodlo... osud napsaný v hustých mracích, které nás obklopovaly. Pak za léta naučená rezistence dokázat hnát tělo až k hranici fyzického vyčerpání a přitom neztrácet koncentraci ani víru v dobrý konec. Každý den přijít víc o více než půl kila svalové hmoty a přesto točit rotor pod tlakem dopředu, tahle dovednost nás udržovala mezi živými.
Co se vlastně stalo?
Ve své podstatě vše předpokládatelné. Jen před každým takovým podnikem, jako byl náš, čili alpský výstup a novou cestou, kde se extrémně špatně vrací stejnou cestou nazpět, v podstatě každým odlezeným metrem vzhůru za sebou zaboucháváte pomyslné dveře úniku. Takže si musíte hned na začátku říct, bude to dobré a jdu na to. Bez toho nesmíte ani krok nahoru, jinak vám každý nový bude paralyzovat nejistota, která nakonec přeroste do zkázy. Nicméně je jasné, že ve skrytu duše přesto víte, o jaké placebo se jedná. Vše je empirie a vy jste součástí hry osudu. Ty špatné představy musíte nechat někde na dně mysli, ale jsou tam. Jedná se o rozleptávající kousavé pochyby co kdyby. A právě to co kdyby nastalo. Přišlo to v podobě postupného zhoršujícího počasí. Přestože každodenní výhled tří nezávislých meteorologických předpovědí hlásil na satelit stabilně, dokonce s výhledem dlouhodobějšího zlepšení. Tudíž co bránilo jít dál a výš?
Nic... ale situace nabrala opačný charakter. Hustá oblačnost přinášela srážky, špatnou viditelnost a točící se silný až osmdesátikilometrový vítr. Jestli si dokážete představit umocněný mráz hnaný přes větrnou turbínu s bodající poletujícím sněhem, který na obličej působil jak broky a padající neustálý proud malých lavinek, tak takto jsme se měli posledních 7 dní nad 7 400 metrů. Malý bivakovací stan zakouslý ve strmém úbočí svahu byl jedinou ochatrnou oázou před smrtí. Přesto – věčně jsme v takové výšce zůstat nemohli, protože hrozí devastační vyčerpání, aniž hnete jen jednou víčky. Postupně jsme couvali, až ke dni, kdy nebylo zbytí. Pak nastal čistým vabank, čili 1700metrový téměř několikahodinový volný pád do údolí sérakovou stěnou k patě ledovce.
Dozvěděl jste se o sobě něco nového?
Jako co? Že země je kulatá? Nebo v zimě je zima? Neee. Jen jsem utáhl nedobrovolně závit blíž k hranici pohybového vyčerpání. Odnesly to periferie jak u mne, tak u Ondry. Já jsem měl k tomu ještě osmý den problitý chybnou aplikací prášků pro prokrvení. Tím jsem si podepsal horší výsledek, který se se mnou už vezl. Pak ještě Ondráš je „mladší grázl“, takže má nic naplat o kus lepší metabolizmus, který mu v závěru pomohl. Můžu sice protestoval, ale bude mi to prd platné. Jestli jsme udělali chybu v rozhodnutí? Když opomenu, že jsme neměli vůbec nastoupit, což je relevantní argument, ale zcela odporující základní horolezecké vášni, tak v průběhu už nebyl čas změnit směr větrné růžice. V momentě pohybu nad 7 400 metrů jsme museli nejjednodušeji přes vršek, a ten se nad 7 800 metry zamknul v nečase. A byli jsme v řiti.
Proč jihozápadní stěna Gašerbrum I? Co je na ní tak přitažlivého, že se tam vracíte a snad i pokoušíte osud?
A proč ne? Je to krásná nevylezená stěna, o kterou se pokoušela i legendární dvojice Kukuczka/Kurtyka. Kolik logických diretek zbývá na osmičky? A jaký pokoušení osudu. Co je to za blbost. Já šlapu svoji cestu a snažím se nasměrovat svůj osud tímto směrem. Žádnou pravděpodobnostní hru v kostky v podobě neuspěju-zahynu nerozjíždím. Život mě baví a dělám vše pro to si ho užít a nééé si o něj usilovat. Tudíž vše tlačím pro úspěch. Toho, že se sejdou nepříznivé okolnosti, jsme také dennodenně svědky všude tady kolem nás, v takzvaném běžném životě, a nic s tím nenaděláme.Takže běžte mi někam s přivoláváním bubáků...
Byl jste někdy v situaci, kdy jste na hory zanevřel a řekl si "už nikdy"?
Jasně, že v únavě vás už nebaví se někde šontat. Ale to není o horách, ale o vás. Hory jsou mrazivá krása, úžasné estetické dílo přírody a i tím v mé mysli navždy zůstanou, přestože bych je třeba už nikdy nenavštívil. Budu je navždy milovat.
Dozvíme se ve filmu The Elements, čím vším vás hory tak lákají?
„Elementi“ jsou o vášni, dovednosti, touze a chuti si užít život na plné pecky. Co se dozvíte nebo si z toho odnesete, je čistě na vás. Třeba to bude i vykřičník, takhle NE!
Co všechno ve filmu uvidíme? Jaká jsou podle vás jeho nejlepší místa?
Ovlivňování dopředu je dobré pro dokumenty, které jsou monotématické a nemají víc než obraz co nabídnout. „Poletucha, pozemšlapka, potápka“ plus koktejl se silným Bacardym, kde je obsažená lidská touha atakovat hranice svých možností, to tvoří gró filmu. Přesto bych se nebál nechat zahaleno, protože když to bude „pitomně-pitomý“, tak se to dopředu stejně prosákne a tudíž v řadě na lístky už stát nebudete.
Jakým způsobem probíhá natáčení ve velehorách? To musí třeba kameraman vylézt také tak vysoko, jako vy? Nebo to točí spolulezec?
Do míst, kam projde sítem jen promile z těch, co se o to snaží, kteří mají letitou zkušenost, dovednost a štěstí, se nikdo jiný prostě nedostane a jedná se o pár lidí na téhle planetě. Není to žádný Hollywood při natáčení Cliffhangra, ale dokument seskládaný s autentických záběrů z výstupu a doplněný esteticky vyváženými záběry šikovného oka „Galasovitého“ z míst běžněji dostupných. Jednoduše zážitek jak pro pohled, tak pro podkoží.
Nepřekážel vám filmový štáb? Kolik lidí to vlastně bylo, v jakém složení jste na Gasherbrum jeli?
Celý filmový štáb by obsažen v jednom jediné jménu, a to Tomáše Galáska. A Tomík je můj dobrý kamarád a já mám kamarády opravdu rád, takže mě neotravují a naopak jejich přítomnost je vítaná. Za lezeckou celebritu a parťáka ke mne to byl Tomáš Petreček.
Jaké jsou vaše nejbližší i ty vzdálenější plány?
Svět se mi teď lehce zúžil. To znamená vyléčit nohy, nabrat fyzickou kondici jako před odletem, a pak se zase s rovnými zády a vztyčenou hlavou budu rozhlížet po dalších lumpárnách.
Příběh Marka Holečka je jedním ze tří základních kamenů filmového dokumentu The Elements. Více o filmu najdete ZDE. Sledovat můžete také Facebook a Instagram.
Film bude mít premiéru na XIV. Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Více o festivalu čtěte ZDE.
