Nosiči na K2
Žijí v extrémní chudobě, dostávají za svou práci minimální plat, a přitom pracují v nebezpečných podmínkách. Díky nim je však možné vystoupit na druhý nejvyšší vrchol naší země. Filmovými cenami ověnčený dokument K2 and the Invisible Footmen vypráví o nosičích na K2. Podle režisérky Iara Lee je jejich situace velmi vážná.
Kdy jste si všimla, jak špatně na tom nosiči na K2 jsou?
Měla jsem v plánu vystoupit na K2 při příležitosti oslavy šedesátého výročí prvovýstupu na vrchol. Přítel v Pakistánu mě navnadil, ať svou cestu nafilmuji. Když jsem tam přijela, uvědomila jsem si, že největší pozornost přirozeně přitahují týmy známých horolezců. Přitom lidé, kteří leckdy odvedou tu nejtěžší práci pro horolezce, jsou jejich nosiči, kteří žijí v chudobě a jejichž práce je velmi riskantní. Cítila jsem, že toto je příběh o lidských právech, který ještě nebyl odvyprávěn, a chtěla jsem úsilí nosičů zviditelnit.
Víte i o jiných místech, kde jsou nosiči v podobné situaci?
Nosiči mají obecně špatné pracovní podmínky na mnoha místech. V Nepálu se je podařilo zlepšit, protože je tam horolezectví mnohem více rozvinuté, ale v Pákistánu se situace za posledních deset let skoro nezměnila.
Co je podle vás jejich největší problém, čím to je?
Největší překážkou pro nosiče je negramotnost, protože kvůli tomu mají značně omezenou možnost získat si jinou práci. Musí se tak spokojit s podceňovanou a špatně placenou prací. Mnoho nosičů je nuceno pracovat v nebezpečných a život ohrožujících podmínkách. Navíc mají nosiči a jejich rodiny jen velmi omezený přistup ke zdravotní péči a všemožná kulturní a náboženská tabu je odrazují od ochrany před početím. Proto jsou jejich rodiny tak početné, mívají sedm až deset dětí v jedné domácnosti. To prohlubuje jejich chudobu.
Jaké má jejich situace východiska, co by jim pomohlo?
Myslím si, že nosiči by se měli sdružit a organizovaně požadovat lepší finanční odměnu, respekt a důstojnost. Mezinárodní podpora jim může pomoci. Můžeme také posílat příspěvky v rámci různých iniciativ jako je Khurpa Care Pakistan, ale hlavně si myslím, že je třeba pomoci solidárním přístupem, ne charitou. Měli bychom přijmout jejich názory na to, jakým směrem se ubírat. Posílit jejich úsilí o lepší pracovní podmínky.
Jak dlouho a jakým způsobem se natáčelo?
Zabralo to jeden rok filmování a post-produkce. Strávili jsme ještě další rok hledáním způsobů, jak zpřístupnit film divákům. Použili jsme film jako nástroj informovanosti a akce.
Co bylo při vzniku filmu nejobtížnější?
Dlouhé denní pochody ve vysokých výškách a extrémní výkyvy teploty, to bylo nejtěžší. Měli jsme třeba úpal během dne a pak jsme mrzli v noci. Taky jsme museli dopravit na místo filmovou techniku: generátory, velké čočky, stativy a kamery.
Jak velkou chuť měli nosiči svěřovat se filmařům?
Nejprve si mě nosiči moc nevšímali. Časem jsme se však spřátelili a ten vztah se dále zesiloval. Jak jsem postupně poznávala mnoho nosičů lépe, začali se mi více svěřovat s tím, co mají na srdci a o čem přemýšlí. Cítím obrovskou pokoru a bylo mi velkou ctí, že mi nosiči věřili, že předám jejich příběh široké veřejnosti. Pro mě osobně jsou nejhezčí momenty ve filmu ty, ve kterých je vidět štědrost a důvěra projevená nosiči. Například na konci jednoho treku nás nosiči pozvali k sobě domů a dovolili nám mluvit s jejich manželkami a dětmi. Je třeba si uvědomit, že jde o islámské domácnosti v odlehlých končinách, kde je velmi často ženám zapovězeno ukazovat se před kamerou či se dokonce na ni vyjadřovat.
Může filmový dokument něco změnit?
Dokument může přitáhnout pozornost k problémům, které by jinak nikoho nezajímaly, nebo byly přehlíženy. V případě K2 and the Invisible footmen cílíme na informovanost trekkerů, horolezců a turistů, aby věděli, že se pravidla musí změnit. Nosiči by měli být lépe placeni, měla by být nastavena lepší bezpečnostní pravidla a měli by mít lepší přístup k zdravotní péči. Je nám velkou ctí, že náš dokument obdržel řadu ocenění, jako například cenu za nejlepší celovečerní dokument na Festival Internacional de Cine de los Derechos Humanos v Argentině. Jakákoli finanční odměna, kterou obdržíme za film, je použita k zafinancování pakistánských organizací, které podporují tamní nosiče. Kromě toho skrz naši neziskovou organizaci Cultures of Resistance (Kultura Odporu) cílíme na poskytnutí podpory vzdělávání nosičů.
Vyvolal už film nějaké reakce?
Zatím jsme měli od diváků samé pozitivní reakce. Mnoho lidí říká, že o tom vůbec nevěděli a cítí nyní potřebu poskytnout nosičůmm nějakou pomoc, nějak se zapojit. A samozřejmě se lidem moc líbí pákistánské hory. Vidí krásu této země, čímž se boří stereotypy o tamním regionu.
Film bude promítán na XIV. Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Více o festivalu čtěte ZDE.
