The Elements
Nejnovější film Tomáše Galáska The Elements bude mít v sobotu premiéru na Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Vypráví o podstatě tří sportovních odvětví - horolezectví, hloubkového potápění a BASE jumpingu ústy a činy Marka Holečka, Michala Rišiana a Martina Trdly. Motto projektu zmiňuje čtvrtý živel, který hoří v každém z nich. Plamen Martina Trdly však dohořel vloni po neúspěšném pokusu o přelet Sněžky, při kterém Martin tragicky zahynul. I na něj dokumentarista Galásek v rozhovoru vzpomíná.
Jak byste se třemi větami po profesní stránce charakterizoval?
Jsem nezávislý filmař. Současně ale taky filmař závislý, a to na outdoorovýchsportech. A právě natáčení těchto filmů dáváradost a smysl mému životu.
Vaše dokumenty (White Line, WithouttheSea, FewDays, Hadí jeskyně) rozhodně nejsou pro "gaučové" typy. Jak si vybíráte témata, do kterých se pustíte?
Když tak přemýšlím, vše se událo na základě náhody. Hned po škole jsem chtěl natočit film o skateboardingu, ke kterému jsem měl v mládíhodně blízko. Pak jsem se ale potkal s lidmi, kteří měli zrovnav plánu realizaciBASEjumpového projektu s Martinem Trdlou – a právě tady nakonec vznikl náš první film "Knocking on Heaven'sDoor", který představoval současně i počátek našeho přátelství i pracovní spolupráce s Martinem. A byl jsem chycen. Extrémní a outdoorové sporty mě už nepustily. A člověk pak poznává stále nové a nové lidi, kteří se věnují dalším zajímavým sportům. Je to taková štafeta, možná cesta, na kterou jsem se před deseti lety vydala která mě stále někam vede.
Jaké sporty nebo šílenosti sám provozujete?
Filmařina mě zaměstnává natolik, že mi už bohužel nezbývá čas věnovat se sámnějakému sportu naplno. Abych se ale mohl při natáčení dostat ke sportovcům co nejblíže, nezbývá mi, než „sportovat“ společně s nimi.Když jsem točil např. freeridery, musel jsem sjet kopec. Když točím lezce, musím vylézt na skálu. Taky se ale stává, že si řeknu, že je paráda, že kdyžbudu točit film o windsurferech, tak určitě zkusím „windsurfařit“. Ale kdeže. Za celý rok natáčení jsem si na to prkno ani nestoupl, protože se shonem okolo filmuna to nezbyl čas. Už dlouho mě ale láká kiting, i přestože jsem ho už natáčel, ještě jsem ho nezkusil. Dal jsem si předsevzetí, že po dokončení „Elementů“se chci začít kitingukonečně věnovat.Tak snad to klapne.
Zažil jste při natáčení nějaké opravdu horké chvilky, kdy jste si třeba řekl, že jste neměl tak riskovat? Riskujete? Co je pro vás extrém?
Takové situace zažívám prakticky pokaždé, když "pracovně“ vezmu kameru do rukou. Ať už je to při freeridu, kde lyžujete stále s pocitem lavinového nebezpečí, stejně tak pokud se spouštíte do jeskyně, která začíná 200 metrovým slaňováním. Ale taky když se musíte vyklonit s kamerou při natáčení BASE jumpingu a pod vámi je kilometrová díra. Adrenalinové stavy zažíváte pořád a je jasné, že pokud se jednou rozhodnete pro natáčení extrémních sportů, musíte s tím počítat. Vyhroceným situacím se ale snažím, pokud to jde, vyhýbat.Nemyslím si, že jsem nějaký superman, který by neměl vůbec strach. Naučil jsem se však důvěřovat lidem, se kterými natáčím. Jsou to převážně profesionálové ve svém oboru a s nebezpečnými situacemi se setkávají dnes a denně, a takuž ví, co si mohou dovolit a co už jde za hranice extrému. Na druhou stranu, každý má tu svou hranici někde jinde, takže samozřejmě musím věřit i sám sobě. Jsou situace, kdy mi nic jiného nezbývá…
Čeho si v životě ceníte, co je pro vás důležité? A objevuje se to i ve vašich filmech?
Mojíživotní filosofií je „život prožít a ne pouze přežívat“. A taky být stále v pohybu. Když musím být například kvůli střihu pár dní zavřený doma v pražském bytě, tak už po jednom dnu jsem jako lev v kleci a po týdnu mi přijde, že umírám zaživa. Potřebuji volnost, přírodu. Mé filmy jsou o lidech, kteří si našli způsob, jak zažívat volnost a jít si za svým snem, za svou vášní. Na druhou stranu však taky považuji za důležité umět se v životě zastavit a ne se jen pořád za něčím hnát. Dnešní svět je strašně uspěchaný, což dokazuje i internet plný krátkých videí. Tříminutové video už se dneska zdá lidem dlouhé. Nemají čas, překlikávají a překlikávají, … Přál bych si, aby se uměli zastavit – a možná i proto dělám dlouhé filmy. Když si alespoň pár lidí vyšetří hodinu času a sedne si třeba k mému filmu, tak to je super.
Kdy jste vzal poprvé do ruky kameru a proč vlastně?
Já jsem se s filmařinou potkal docela pozdě a taky náhodou. Po střední škole v oboru strojírenském jsem odjel za hranice, zkusit si, co je to ten „skutečný“ život. A tak jsem si napřed vyzkoušel, jak se v Izraeli myje nádobí, v Americe jsem naopak pro změnu mydlil podlahy jak o život a začal jsem se intenzivněji zdokonalovat v angličtině. Právě v rámci kurzu angličtiny pro emigranty jsem se úplně náhodou dostal při společné exkurzi na jednu střední odbornou školu. A tam se přede mnou otevřela obrovská vrata a za nimi - televizní studio s filmařskou technikou, které mi okamžitě učarovalo. A tady se neubráním klasickému klišé, že mi bylo najednou naprosto jasné, že to je ta jediná a správná cesta pro mne. Kupodivujsem ji musel najít tak daleko. Po návratu z Ameriky pro mě pak bylo studium na filmové škole jasnou volbou, které jsem zatím snad ani vteřinu života nezalitoval.
Při natáčení jste už musel procestovat kus světa. Co Vám to dalo a vzalo?
To, že mám díky svému povolání možnost cestovat po světě, je jednou z věcí, které si na mé práci nejvíc cením. Moje touha po volnosti spojená s jakýmsi neklidem nutícím mě stále se posunovat kupředu se krásně pojí právě s cestováním a poznáváním nového. Příjemné se tak setkává s užitečným a mám možnost prožívat příběhy různých zajímavých lidí v různých koutech světa. Popravdě mě ani moc nenapadá, co mi to vzalo. Někdy je snad vyčerpávající stále přesedat z auta do auta a nemít čas ani si vyměnit tričko, ale na druhou stranu, aspoň se nestíhám nudit.
Kde byste byl schopen nebo byste dokonce chtěl žít?
Pár let života jsem již v cizině strávil a zjistil jsem, že jsem asi patriot, že chci žít v Čechách. Chci dokumentovat české blázny a sportovce, což se mi naštěstí daří a rád bych v tom pokračoval i nadále. Kde se všakkonečně usadím, jestli se někde usadím, to zatím nevím. Co ale vím určitě, je to, že ve městě to nebude. Momentálně bydlím v Praze, ale spíš tam kvůli cestování jen někdy přespávám. A i to mě ubíjí. Potřebuji přírodu.Úplně nejlepší je, když se krajina pěkně vlní a když chcete, můžete hned vyjít někam na kopec. Jestli se někdy usadím, tak doufám, že to bude na samotě u lesa nebo na místě s nějakou krásnou vyhlídkou do širého českého kraje.
Jak dlouho vznikal nejnovější film The Elements?
První myšlenka na film, ve kterém bych spojil tři sportovce se třemi přírodními živly, přišla asi před čtyřmi lety. Pak uplynuly dva roky, než se nám podařilo sehnat potřebné finance na natáčení a my tak mohli projekt rozjet. Bohužel však právě v tu chvíli nás silně zasáhla nešťastná událost s Martinem Trdlou, kdy jsme si říkali, že to s filmem vzdáme. Stále jsme však ze všech stran slyšeli, že už právě kvůli Martinovi by měl film spatřit světlo světa, no a tak jsme to nakonec znovu rozjeli. Pak následoval jeden a půl roku natáčení a „pronásledování“ Máry Holečka a Michala Rišiana.
Kde všude jste natáčeli a jak obtížné či snadné to bylo?
Hlavní linky filmu vznikaly v Pákistánu s Márou při jeho expedici na Gasherbrum I a pak v Itálii v Dolomitech nebo na Brentě, kde Martin často skákal a otvíral nové exity. V Itálii se natáčela taky hlavní linka freedivera Michala Rišiana, protože mistrovství světa ve freedivingu se konalo na italském ostrůvku Ischia. Natáčelo se taky v Rakousku a Chorvatsku. Ve filmu se objeví i Márovy archivní záběry z různých koutů světa - od Norska až po Antraktidu. Velká část natáčení se odehrála samozřejmě taky v Čechách, třeba v Adršpachu. Komplikace a problémy se při natáčení objevují pořád, ať už natáčíte u nás nebo jinde. Největším problémem je, když máte málo času a ke všemu vás zaskočí počasí, jako se nám to stalo třeba při čtyřdenním natáčení v Chorvatsku, kde nás nemile překvapila „bura“ (opravdu silný vítr), a tak se toho v moři díky velkým vlnám moc natočit nemohlo. Paradoxně nejpohodovější pro mě bylo tedy natáčení v Pákistánu, kde jsem měl - jelikož jsem se neúčastnil výstupu na vrchol s Márou - při čekání v base campu na natáčení spoustu času, relativně klid a pohodu a užíval si to dočasné privilegium „být mimo signál“ v úžasných scenériích. Na českých lokacích je absurdně nejtěžší to, že jsou sice nejdostupnější, takže se může jet točit prakticky „kdykoli“, což vede ale k odkládání a odkládání, až to nakonec málem ani nenatočíte.
Jak vůbec takový film vzniká? Má svůj scénář, nebo scénář "píší" protagonisté během natáčení?
Každý přistupujek tvorbě dokumentu jinak. Na počátku natáčenímám samozřejmě svou vizi filmu v hlavě. Když budu konkrétní, co se týče filmu The Elements, tak o BASE jumpingu jsem díky několikaletému natáčení s Martinem věděl již hodně. O horolezectví jsem díky práci v HUDY sportu taky něco věděl. Freediving pro nás byl ale velkou neznámou, a tak jsme se začali se světem nádechového potápění seznamovat. Sepsali jsme si bodový scénář toho, co bychom chtěli, aby se ve filmu objevilo. Ovšem potom přijde realita a věci se začnou měnit a vy se musítepřizpůsobovat.A to je podstata dokumentu, že si něco vymyslíte, ale nakonec vás to vede někam úplně jinam. Stálý boj mezi vizí a skutečností.
Co považujete za vrcholy filmu, na co byste diváky nalákal?
I když jsme malá země, tak máme ve sportu velké lidi a když už se naskytne šance to zaznamenat, tak by se to zaznamenat mělo a vymlouvat se, že jde o menšinový sport a že nikoho nebude zajímat, to je podle mne hloupost.Strávil jsem teď určitou část života s lidmi, kteří přestože snad nepatří do mainstreamu, rozhodně stojí za to, aby jejich jména nebyla zapomenuta. Popravdě nejsem moc muž slova, proto se snažím promlouvat k lidem přes filmové plátno a dělám, co dělám.Takže než abych o filmu mluvil, raději se přijďte podívat, abyste si názor udělali sami.
Jaký vztah máte k jednotlivým protagonistům, znáte se - znali jste se dlouho a dobře?
Určitě největší vztah jsem měl a mám k Martinu Trdlovi, s kterým jsem strávil několik let spolupráce, během které se z nás stali, troufám si říct, přátelé. Každý rok jsme spolu natočili krátký film o jeho novém letu, novém exitu. Právě z této spolupráce pak vznikla prvotní myšlenka na film The Elements. Jako filmař jsem chtěl natočit svůj první celovečerní film a zúročit zde i svou předešlou práci s Martinem. Věděl jsem však, že téma BASE jumpingu neudrží celovečerní film, a tak jsem přišel s nápadem tří živlů a tří sportů, kde čtvrtý představuje ten pomyslný oheň v nich. Martin se znal s Márou Holečkem, a tak jsme hned měli našeho „pozemšlapku“. Michal Rišian byl díky svým výkonům v nádechovém potápění taky jasnou volbou. A tak mě to přivedlo k příběhům dalších dvou aktérů filmu. Za ty dva roky natáčení jsem s nimi prožil určitou řádku chvil, dokumentoval jejich život a snažil se pochopit, co dělají. Takže jak to tak bývá, stali jsme se jak pracovními partnery, tak i kamarády.
Proč zrovna tyto tři "elementy"?
Je to jednoduché. Tři elementy, tři přírodní živly a člověk, který se je snaží přemoct, ovládnout. Tři lidé, sportovci, kteří zasvětili svůj život jejich zkrocení. A přestože jsem byl na úplném počátku přesvědčen o tom, že člověk bude v tomto utkání vítězem, život ukázal, že síla přírody je mocná a nevyzpytatelná. Přesto ale přijdou další, kteří budou v nastavené cestě pokračovata onu pomyslnou pochodeň ponesou dál. Každý, i když jen malý krůček znamená vítězství. A i o tom film je.
Překvapilo vás něco (někdo) při natáčení?
Určitě. Při natáčení dokumentu vás překvapuje něco neustále. Ale nejvíce mě rozhodně zaskočil odchod Martina. Nikdy jsem nevěřil, že by zrovna on mohl být tím, kdo by odešel při BASE jumpingu, protože to byl Pan profesionál a přistupoval ke všemu, co dělal, vždy absolutně nejzodpovědněji.
Film The Elements bude promítán v rámci Mezinárodního festivalu outdoorových filmů již tuto sobotu a pak v průběhu festivalu. Více o filmu se dozvíte na theelements.cz nebo na facebooku filmu.
