V místním nářečí baltí mají pro tento mrazivě krásný drahokam název Čhogori, neboli Velká hora. A velká tedy byla - naše očekávání, emoce, zážitky, kopec. Vůbec celý ten příběh byl neuvěřitelný...
Základní tábor K2 pod hvězdnou noční oblohou. Ten stan, co svítí nejvíc, je můj – často jsem až do noci zálohoval fotky a zpracovával časosběry v klidu Kárákoramského času, abych se tomu vyhnul tady, v evropském kalupu.
Naše expedice na druhou nejvyšší horu planety, 8 611 m vysokou K2ku, byla jedna velká jízda. Zážitky z cesty jsou stále ještě čerstvé a myslím, že jsme je ještě úplně nezpracovali… tedy alespoň já ne.
Klára při našem společném sestupu z předsunutého základního tábora do mnohem bezpečnějšího tábora na ledovci. Ledovec, po kterém Klára právě jde, se jmenuje Godwin-Austen po slavném anglickém objeviteli, po kterém se původně jmenovala i K2, tedy Mount Godwin-Austen.
K2 nám na závěr našeho dobrodružství ukázala svou ničivou sílu. Masivní lavina, kterou odstartoval pád séraku nad C4, neúprosně smetla celý 3. výškový tábor. Game over, tedy pro letošní rok.
Jo, tak tohle je přesně ono. Kvůli tomuhle pohledu jsem absolvoval po boku Kláry to všechno! Teda, jasně, že ne kvůli jedné fotce. Ale kvůli tomuhle místu. Kvůli týhle hoře. A kvůli té svobodě. Neskutečný, spát tady!„Ty vůbec nefotíš“, píchl si do mě věčně uštěpačný, avšak milý nizozemský horolezec René. „Není co, jsou tady všude mraky, všiml sis?“, odpověděl jsem trochu podrážděně a ládoval dál do sebe večeři. O chvilku později jsem si uvědomil, že má ten prohnilej dědek pravdu a došel jsem si do stanu pro foťák, třeba se to slunko někde na chvilku prodere. Sotva jsem se vrátil, prodralo. René, díky! Kdyby byl tenhle kopec v Rakousku, byl by nejvyšším vrcholem Evropy. Na jeho svazích, tam kde by to šlo, by byly sjezdovky. Byl by obestavěn hotely a zaměstnával by několik tisíc lidí. Jeho tvar by se odrážel na lahvích místních likérů, jmenovaly by se po něm restaurace, cestovky, značky oblečení... No jo. Jenže je tady v Pákistánu a mimo mapy si jen málokdo vzpomeneme, jak se vlastně jmenuje. Je to prostě takovej brdek tady. Nakpo Kangri (6 965m).
A stejně jak v loňském roce, vrchol zůstal nepokořen… tedy o důvod víc, se sem vrátit.
Moje loučení cestou zpět z velehor, do hor… Výhled na slavné Trango Towers se neomrzí. Nejvyšší pahorek na snímku se jmenuje Uli Biaho.
Knížka by k sepsání našich dojmů mohla být důstojným zakončením jedné životní kapitoly, ale příběh ještě zdaleka nekončí! Tady je alespoň malá ochutnávka z majestátného Kárakorámu a pokračování příště!
Jeden z několika set nosičů, pro které je lezecké sezóna jediným obdobím v roce, kdy mají tuhle svým způsobem novou, avšak tvrdou práci. Po každé, když některého vyfotím, poděkuje mi. Nechce po mě peníze, pokud mu jako bonus fotku ukážu, poplácá mě po zádech se slovy „good member!“. Jsou skvělí!
