Ve jménu boha
Z řádek v knize Za lovci lebek, mě úplně mrazí. Na jednu stranu jsem fascinovaná změnami, ke kterým od dob návštěvy H+Z došlo. Navštívili místa, kam byl problém se vůbec dostat, já tato místa pozoruji na street view. Na druhou stranu je jisté, že romantika těch dob je nenávratně pryč.
Jediný civilizovaný způsob dopravy do Sucúe byl v dobách H+Z letadlem. | Foto: Muzeum jihovýchodní Moravy Zlín, Archiv H+Z, autor: Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund 
Sto kilometrů pralesa šlo překonat pěšky s pomocí karavany nosičů, tak za měsíc. Teď sem vedou asfaltové silnice. | www.panoramio.com
Výchozím bodem pro legendární výpravu H+Z mezi lovce lebek bylo „městečko“ Sucúa. Místečko vprostřed pralesa na šuárském území skýtající útočiště nejednomu člověku, který za sebou spálil mosty, kde platilo zvykové právo Šuárů, nikoli ekvádorské zákony a také misijní centrum. Průvodcem jim byl Michael Ficke, Američan s ukrajinskými kořeny, hlavně však evangelický misionář. Dle vlastních slov se k misijní činnosti uchýlil, protože byl znechucen zkažeností tehdejšího světa…
Je jisté, že ani tady zkaženosti neutekl. Těžko říct, jak je tomu dnes, ale už tenkrát nebyla misie jako misie. Vedle evangelíků byla v Sucúi i misie salesiánská. Ta obhospodařovala více jak pět set tisíc hektarů půdy, kterou dostala katolická církev darem od ekvádorské vlády. Zajímavé je, že celé území odedávna patřilo indiánům. Zvykové právo zůstalo, půda nikoli. Ovšem i církev potřebuje z něčeho žít, aby mohla šířit slovo boží.
Kdo by si myslel, že se mniši chopili motyk a začali pracovat, byl by na omylu. Pracovní síla byla všude kolem. A zadarmo. Tak například. Od fanatických věřících v Quitu a Guayaquilu sbírali dary pro Kristem nepolíbené a v pralese je prodávali. Indiáni peníze nemají … Nevadí, mají zlato nebo ruce. Můžeš si to odpracovat. Jednou do zdejších oblastí zavítali salesiánským letadlem novináři s kterýmsi ministrem. Během návštěvy byly indiánské děti obdarovány botami od jistého továrníka z Quita. Když odjeli, dětem boty zuli a ty je mohly získat zpět až po měsíci práce zdarma na třtinové plantáži.
Chceš nůž, mačetu, jehly, nitě, plátno nebo chinin? Váha za váhu. Gram za gram. Váženo zlatem. Indiáni znali rýžoviště, misie bohatla. Z cen by neslevila ani kdyby před ní umírali. Salesiánští mniši se také projevili jako správní head hunteři. Když do Mery přišla společnost Shell, za provizi naháněli pracovní síly z řad vlastních nevolníků dřoucích na jejich plantážích. Ale ani na vzdělání nezapomněli. Indiánské děti mohly chodit do školy. Zdarma. Tedy pardon, za maličkost. Rodiče museli školné odpracovat. Ve jménu boha.
Co s úrodou, kterou nebylo kam prodávat? Hlavní plodinou byla třtina, jenže cukr neměl kdo kupovat. Tak tedy vypálit. Ideálně nedaleko kostela. S vírou přišel do pralesa i svazek manželský. Kdo chtěl požehnání, zaplatil poplatek. Kdo na něj neměl, za pouhé dva, tři měsíce práce si jej mohl vysloužit. Kdo, ač pokřtěn, žil dál životem pohana se svými ženami začal být pronásledován výčitkami. Ve jménu boha.
A tak si kladu otázku. Měli (nebo mají) se indiáni lépe, když opustili svou původní víru a ve jménu boha utápěli své problémy v levné pálence? Jistě ne každá misie byla stejná a i misionáři jsou jen lidé. V dokumentu České televize zde je možné se přesvědčit, že nakonec Šuárové na salesiány vzpomínají v dobrém. Amen.
