Život za život
Kdybych se měla v budoucnu narodit do albánské rodiny, rozhodně bych chtěla být mužem. Jedinou výjimkou by byla rodina, kterou stihla klatba vendety. Pominu-li fakt, že bych byla příbuznou vraha, alespoň v tomto případě bych měla jistotu bezpečí.
V době, kdy H+Z projížděli Albánií, měli za to, že byl prastarý obyčej vymýcen. V knize Obrácený půlměsíc popisují, že zdejší tradice vendety byla sice nedávnou, ale minulostí. Tou dobou zdejší komunistický režim dělal skutečně vše proto, aby pomstychtivce postavil mimo zákon. Jenže uběhlo pár desítek let a krevní msta je zpět.
Historie vendety sahá až do patnáctého století. Je to zvyk typický zejména pro jižní státy Albánií počínaje, jižní Itálií, Sicílií, Sardinií a Korsikou konče, ale nejen tam, krevní msta žila například i na Kavkaze. O co šlo? Pokud byl někdo zabit, příbuzní oběti přísahali pomstít smrt smrtí, a to buď vraha, nebo jeho pokrevním příbuzným. Terčem se mohli stát pouze muži ve věku od šestnácti let. Ženy byly ze msty vyjmuty.
Pro mne je existence msty na pokrevních příbuzných těžko pochopitelným jevem. Je však zapotřebí na věc pohlížet z druhé stránky. Historicky si takové chování vyžádala situace. V odlehlých oblastech bylo právo obtížně vymahatelné, a tak místní převzali spravedlnost do vlastních rukou. Pravidla byla velmi přísná a v podstatě byla nepsaným zákonem. Vrah se například musel zúčastnit pohřbu oběti. Během obřadu by mu nikdo nezkřivil vlásek. Neúčast by urážku pozůstalých ještě zvětšila. Po něm se však stával lovnou zvěří.
Mstít se, bylo možné pouze od východu do západu slunce. Muži v klatbě byli dále chráněni v době žní nebo když se v domě strojila svatba. Pokud někdo vykonal krevní mstu v době války, byl dle vojenských zvyklostí okamžitě zastřelen. Zabití nesmělo být vykonáno zezadu, smrt musela nastat po jedné ráně a oběti nesměla být odebrána puška. Prostě pravidla fair play. Rodina mstitelů mohla vyčkávat. Muži příbuzní s vrahem se tak byli nuceni skrývat i roky a stávali se vězni ve vlastních domech. Ženy a děti žily v hliněných staveních v blízkosti. Vykonávaly veškeré práce, ale byly v bezpečí.
Mohlo dojít i k usmíření rodin, ovšem za podmínek takřka brutálních. Rodina vraha mohla k pozůstalým přinést novorozeně přivázané ke kolébce. V jejich domě potom kolébku obrátila vzhůru nohama a dítě se začalo dusit. Zastal-li se někdo z rodiny oběti dítěte, došlo ke smíření. Pokud všichni zarytě mlčeli, přišla smrt.
Že vendeta není mrtvá dokazuje i film Joshui Marstona z roku 2011 - Forgiveness of blood. Trailer je ke shlédnutí na následujícím videu.
Návrat vendety po pádu komunistického režimu podnítila řada faktorů. Jednak ožily staré křivdy, nové podnítily restituce. Některé odhady tvrdí, že v současné době v Albánii žije až tři tisíce potenciálních obětí krevní msty. A tak mne na závěr napadá podnět k zamyšlení. Je možné, aby stát v němž žijí některé děti v domech bez oken a možnosti vyjít ven v obavě o svůj život, byl součástí moderního evropského společenství?
P.S.: Oba chlapci z úvodního obrázku jsou v klatbě. Nikdy neopustili domov. Jejich matka spáchala sebevraždu, neunesla tíhu msty. Žena s nimi je jejich učitelka, která je dochází dvakrát měsíčně učit číst a psát... (publikováno v Reflexu, 23.10.2013)
