Vařené oko se nesmí odmítnout

2. 12. 2016 – Sýrie, Asie

Hanzelka a Zikmund

V poušti může být nejen čas, ale i vzdálenost relativní pojem. Dokonce tak relativní, že se celá výprava může bát o svého člena, který odjel s tím, že bude za hodinu zpátky. Vždyť je očekáván a je to pouhých sedm kilometrů… Že by únos?

Příhoda se stala během průjezdu Sýrií, nedaleko města Deir ez-Zor na břehu Eufratu. Za všechno mohly kamery. Výprava chtěla natočit život beduínů a kočovníků v polích. Los padl na Jiřího Hanzelku. Pojede spolu s průvodcem za místním šejchem a domluví podmínky pro natáčení na druhý den. Prý sedm kilometrů, ano, ale vzdušnou čarou. Ve skutečnosti mnohem více. Složitě objížděli bavlníková pole, cesta tak zabrala skoro hodinu a k šejchovu stanu dorazili za setmění. Ačkoli byl jako host očekáván, sám šejch ve stanu nebyl. Nezbylo než čekat.

Jak se pozná, že je šejch Rághib el-Bashir bohatý? Podle stanových tyčí. Není stan jako stan, tento jich měl pět nosných, vždy pět metrů od sebe. Ovládal území od Ar Raqqahu až po Al Mayadin. Nějakých dvě stě kilometrů, které pod svou správu dostal od francouzské vlády odměnou za usazení kočovníků. Z čeho žijí beduíni, když nemohou kočovat se svými stády? Pracují na šejchových polích. Mnoho otázek tehdy Jiří Hanzelka vznesl, některé zůstaly nezodpovězeny.

Dlouhá chvíle a nevhodné otázky byly utnuty kávovým obřadem a honosnou večeří. Arabové jsou pohostinní. Celý beran pro tři osoby. Jediným štěstím Jiřího Hanzelky bylo, že šejch večeři nebyl přítomen. Osobně by hostu podal nejvyšší vyznamenání – vařené oko, to by nesměl odmítnout. Holt jiný kraj, jiný mrav. Co se nesní, vynese se před stan. Deset, možná více lidí si oběma rukama cpe maso do úst. Tak se prý arabsky jí. Je to zvyk nebo hlad? Na míse zbyly jen placky. Pro ženy…

Šejch vše přislíbil. Možnost filmovat jeho území, jeho lidi a jejich domovy. Slibem nezarmoutíš, říká jedno moudré přísloví. Druhý den je všechno jinak. Když k pěti tyčovému stanu dorazila celá výprava, dostavilo se zklamání. Sto metrů od něj stál kamenný dům, který pod rouškou noci jaksi nebyl vidět. Šejch nikde. Prý smí točit a fotografovat, ale pouze v jeho přítomnosti. Znovu kávový obřad, znovu beran. Když dojedli, kde se vzal tu vzal cadillac se šejchem. Přijel se rozloučit. Zjevně netoužil předvést své hospodářství evropským zvědavcům. Typická ukázka arabské diplomacie.

Zajímalo by mne, kolik se toho za skoro šedesát let od návštěvy H+Z v tomto ohledu změnilo! Abych dostála svému zvyku a historku z minula přiblížila současnosti, snažila jsem se alespoň vypátrat, zda se mezi beduíny vařené beraní očičko stále nabízí hostům jako největší pocta. A byla jsem úspěšná. V knize „Culture Shock! Saudi Arabia: A Survival Guide to Customs and Etiquette“ se to opravdu píše. Autoři Peter North, Harvey Tripp tam doslova uvádí, že řada západních hostí se ráda zřekne možnosti být čestným hostem. Na druhou stranu přivítáním nevítanému hostu může být kulka, byť třeba jen do čelního skla…