Dřevěné velkoměsto

6. 1. 2017 – Ekvádor, Amerika

Hanzelka a Zikmund

Za okny sluníčko a osm nad nulou. Takové byly letošní Vánoce. To nemám ráda. Teď se to sice změnilo, ale H+Z arktickou krajinou stejně necestovali. Tak se s nimi dnes vydám do skutečného tepla. Na rovník. A když rovník, tak ten nejrovnější – Ekvádor.

Naposledy jsem psala o Vánocích v Betlémě. Tam člověk těžko uteče před tradicemi a okolím. Ale ve střední Americe? Avšak není to úplně mimo, jak by se na první pohled mohlo zdát. Třetí Vánoce a Silvestra na své první cestě totiž H+Z trávili právě v Ekvádoru. Ovšem o jakýchkoli tradicích není v knize Za lovci lebek ani zmínka. Nabízím tedy pár postřehů z největšího ekvádorského města Guayaquilu.

V knize jsou citovány zážitky Enrique Stanko Vráze (českého cestovatele a fotografa) z jeho cesty v roce 1893. Hlavním z nich je nečistota ve městě s výjimkou hlavní pobřežní ulice zvané Malecón. Už za doby H+Z byl zdejší Malecón výstavní síní celého Ekvádoru. Z jedné strany paláce, důležité úřady a z druhé parky, záhony všech možných květin. V následujících letech  začala sláva zdejšího nábřeží upadat a až do konce osmdesátých let se těšilo pověsti velmi nebezpečného místa. V průběhu devadesátých let se však všechno změnilo. Vznikla nadace Malecón 2000 a celá oblast je proměněna k nepoznání.

Virtuální prohlídka Malecónu je ke shlédnutí na následujícím videu.

Jedno z moudrých přísloví praví, že není všechno zlato, co se třpytí. V případě Guayaquilu to platí dvojnásob. Nebo alespoň v době H+Z. Cokoli se zdálo být luxusní kamennou stavbou několik pater vysokou, bylo ve skutečnosti dřevostavbou. Stačilo zaklepat na jakoukoli pěknou omítku a přesvědčit se na vlastní uši. Důvod byl prostší, než by se na první pohled mohlo zdát. Cena, napadne našince. Také. Ale hlavně zemětřesení. Jakou šanci má člověk přežít, zřítí-li se na něj dům z cihel? Dům s dřevěnou konstrukcí je lehčí, pružnější, a navíc snadno opravitelný. I o tom se mohli na vlastní oči přesvědčit. Uhnil-li pilíř v zemi, dům se jednoduše podepřel a prostě se vyměnil. Jako dřevo se používá mangrovík. Dřevo jako ocel.

V knize je řada fotek rozestavěných domů, kde konstrukci bez výjimky tvoří dřevěný skelet. Snažila jsem se zjistit, jak to v Guayaquilu funguje dnes, ale bezúspěšně. Na street view jsem dokonce našla rozestavěné budovy, ale tam je nosnou konstrukcí vždy ocel a nikoli dřevo. Ovšem dodnes se zde domy staví tak, aby loubí poskytovala chodcům stín a ochranu před lijáky. Budete-li někdy v Guayaquilu, schválně si zkuste oťukávat fasády...

Dřevo je vůbec zvláštní kapitolou celé střední Ameriky. H+Z fascinovaně pozorovali voraře na řece Guayas, kteří pracovali na balsových vorech a snadno manipulovali s kmeny dlouhými pět metrů, které by jinak nebylo v lidských silách uzvednout. Balsové dřevo je známé nejen díky Heyerdahlově Kon-Tiki, ale všem modelářům celého světa. Ekvádor je největším světovým producentem balsového dřeva. Jeho využití je však mnohem širší. Počínaje stavbou lodí nebo leteckým průmyslem, balsová surfovací prkna jsou designovkou pro fajnšmekry. Největší využití v současné době je ovšem pro výrobu lopatek větrných elektráren. Věděli jste to?