Z kanclu kolem světa
Stop otlačeným zadkům! Partičku kamarádů už nebavilo sedět na kancelářských židlích a rozhodli se vyrazit na cestu kolem světa! Chtěli též ukázat mladým lidem, že nemusí být po škole už jen zavřeni v „officu“. Jak to dopadlo vypráví jeden z nich, Karel Štěpánek.
Kdo jste? Kromě toho, že jste mladí a že jste čtyři?
Jsme parta lidí ze severu Čech, z Liberce a Turnova, která ráda cestuje. Ta poslední cesta se nám ale trošku protáhla. Během studia na Technické Univerzitě v Liberci jsme vždy hodně cestovali. Na vysoké škole si to většinou můžete zařídit tak, že máte v létě mezi semestry až čtyřměsíční volno. Několikrát jsme proto vyjeli pracovat do USA a do Kanady a následně cestovali např. po národních parcích USA nebo na Aljašku a Havaj. Po škole jsme začali pracovat v Praze, kde jsme vydrželi dva roky. Najednou jsme totiž neměli více než 5 týdnů dovolené ročně a to nám začalo vadit. Pár týdnů dovolené, které si většinou nemůžete vzít ani v kuse je na cestování žalostně málo. Rozhodli jsme se proto podat výpověď a vyrazit opět do světa na delší dobu.
Jak těžké či lehké bylo rozhodnutí nechat práci prací a odjet?
Není úplně příjemné oznamovat v práci konec, ale člověk musí v tomto případě myslet hlavně na sebe. Neměli jsme žádné závazky v podobě dětí nebo hypoték, a tak bylo rozhodování snazší. Chtěli jsme cestovat do dalekých zemí, jako jsou Austrálie a Nový Zéland nebo země Jižní Ameriky a na to prostě běžná dovolená nestačí.
Věděli jste předem, na jak dlouho? Shodli jste se všichni?
Věděli jsme, že část cesty budeme muset pracovat a že se to tím celé protáhne. Ze dvou let práce v kanceláři jsme rozhodně neměli našetřeny všechny prostředky. Zbytek peněz jsme si tak vydělávali na Novém Zélandu. Byla to už ale součást cesty, neboť jsme tam i během práce hodně cestovali. Původně jsme si naplánovali cestu na 20 měsíců přes 20 zemí světa. Nakonec to trvalo o půl roku déle a zemí bylo 25. Všichni jsme se na projektu shodli, ale realita byla trošku jiná. Káťa s Davidem přijeli o pár měsíců později, neboť se jim právě práci a studium nepodařilo včas ukončit. Není lehké sladit životy čtyř lidí na tak dlouhou dobu! Byl to zajímavý experiment, který už bych asi neopakoval.
Proč ne?
Cestování tak dlouhou dobu je nesmírně náročné, ať už cestujete s kýmkoliv. Člověk se musí přizpůsobit potřebám celé skupiny a nemůže si dělat, co chce.
Zažili jste dramata i krásné chvíle. S odstupem času – na které vzpomínáte víc?
Říká se, že život po Ayahuasce už není stejný. Ayahuasca je rostlina, kterou naleznete pouze v amazonském pralese a místní šamani s ní odpradávna vyvolávají vize a léčí různé nemoci. My jsme ayahuaskový ceremoniál podstoupili v Peru a byl to opravdu velký zážitek. Neříkám, že jsem tím našel vyloženě smysl života, ale od té doby se cítím vyrovnanější a asi i šťastnější. Je těžké o tom mluvit s někým, kdo si tím neprošel. Většinou se na vás lidé dívají tak, že jste bral nějaké drogy v pralese. Indiáni to tak ale vůbec neberou a jedná se pro ně o spirituální cestu, která vede k poznání sebe samého. Toto téma je neskutečně zajímavé, zvlášť v době, kdy do sebe cpeme velké množství umělých léčiv. Lidé v amazonském pralese si musí poradit s tím, co mají, a znalosti o přírodě mají obrovské. Nechali jsme si také pod kůži vetřít jed z žáby Kambo. Jed vás ochrání vás proti malárii a nastartuje skomírající imunitní systém. Nebylo to nic příjemného, ale s odstupem času jsme se cítili jako znovuzrození!
Jak moc je podle vás dnešní svět globalizovaný? Nebo je to jen strašák nejvyspělejších států? Co je pro vás symbolem globalizace?
Fakt, že mohu ve třiceti letech obletět kolem dokola svět, vše si vyřídit po internetu a ještě u toho pít Coca-Colu i v méně rozvinutých zemích typu Východní Timor, se mi zdá jako dostatečná globalizace. Právě Coca-Cola je pro mě největším symbolem globalizace, protože ji naleznete i na místech, kam mají humanitární organizace problém dostat balíčky s životně důležitou pomocí. Cestování se neuvěřitelně zjednodušilo, zrychlilo a zpřístupnilo mnoha lidem. My jsme například sehnali letenky z Kuby do Prahy asi za 300 dolarů. O takové ceně by se nám před lety ani nesnilo.
Zároveň je však stále těžší najít opuštěná místa bez turistů, neboť dnes už cestuje obrovské množství lidí. Na nejhorší příklad globalizace si vzpomínám na Borneu, kde jsme na vlastní oči viděli tisíce kilometrů palmových plantáží, na místo vykácených deštných pralesů a zabitých orangutanů. Palmový olej poté bohužel používá celý svět. Je to smutný příběh.
Přišly i okamžiky, kdy jste chtěli cestu vzdát a vrátit se? Jak jste je překonali?
S Editou jsme vyjeli na cestu jako pár, ale po dlouholetém vztahu jsme se rozešli už u třetí země. Bylo to na Zélandu a člověka napadne, zda má pokračovat dál v cestě. Nechali jsme tomu chvíli času a naštěstí jsme zůstali kamarádi. Mohli jsme pak spolu pokračovat dál, i když by to bylo pro většinu lidí těžké, nebo při nejmenším divné.
Dřívější expedice objevovaly nepoznané, lidmi nedosažené... Jak jste si vy sami sobě "ospravedlňovali" dvouleté toulání světem?
Úplně stejně. Nepoznaná místa to byla i pro nás. Dnes můžete vidět fotografie a videa ze všech koutů světa, ale osobní zkušenost je vždy něco naprosto jiného. Já zkrátka nemám rád ta bílá místa na „mojí“ mapě a chci vědět, jak to funguje v Asii, jak žijí lidé v Jižní Americe, nebo třeba v Tasmánii. Dodává mi to ohromný rozhled, možnost porovnání a jakýsi vnitřní klid, že vím, co tam je. Musím říci, že cestování může být dost návykové. Na konci každé cesty už mám většinou v hlavě další nápad, kam bych se chtěl podívat.
Co přineslo vám a co by mohlo přinést ostatním, těm, kdo "zůstali doma"? Váš projekt říká "zvedněte se ze židle" – k čemu je to vlastně dobré?
Pozoroval jsem např. své spolužáky z vysoké školy, kteří si hned po dokončení školy našli práci a svázali se hypotékou. Každému bych ale doporučil zkusit si žít někde v zahraničí. Je to úplně jiné, než odjet na dva týdny na dovolenou. Neuvěřitelně vás to obohatí. Já jsem se na cestě naučil perfektně španělsky a získal jsem obrovský rozhled. Spousta lidí mi nyní říká, že působím vyrovnaným a klidným dojmem. Asi na tom něco bude. Cesta vám také přinese nové přátele a ukáže nové možnosti. O nespočetném množství zážitků, o kterých si můžete nechat za kancelářským oknem jen zdát, ani nemluvím. Náš projekt měl za cíl motivovat mladé lidi k podobným dlouhodobějším cestám a musím říct, že se to daří. Několik lidí z našeho okolí vyrazilo na rok na Nový Zéland a přiznali, že jsme jim k tomu pomohli. Rádi předáme i dalším lidem informace o zemích, které jsme navštívili. Jestli je využijí na kratší či delší cesty, anebo vůbec, je jen jejich rozhodnutím.
Dá se vůbec po takové "jízdě" zaparkovat zpátky v Česku, v zaměstnání? Co máte v plánu?
Nikdo se zatím ke své původní práci nevrátil. Tři z nás zatím pracují několik dní v týdnu na horách. Já píši články a pořádám cestovatelské projekce. Nevím, co mají v plánu ostatní, ale já už mám v plánu další cestu. Prozradím, že to tentokrát bude Indie, nebo Afrika. Určitě se bude jednat o další výzvu, vydat se do těch nejchudších oblastí světa. Hranice našeho cestování se tak nějak postupně posouvají. Stále se učíme cestovat. Dnes už třeba nemám problém stoupnout si s batohem k silnici a projet téměř jakoukoliv zemi stopem.
Zkuste prosím shrnout: Jací jsou lidé na planetě Zemi ve 21. století? Jaké jsou jejich stejnosti a různosti?
Když procestujete 25 zemí světa, máte pak skvělou možnost porovnat život na různých místech a kontinentech. Připadá mi, že v těch nejrozvinutějších zemích se všichni honí za majetky a nezbývá jim čas na mnohem důležitější věci. Naproti tomu v ekonomicky slabší Latinské Americe jsem měl pocit, že jsou lidé veselejší a tráví více času s rodinou. Na Samojských ostrovech mají ženy běžně deset dětí a skvěle to zvládají i s malými finančními prostředky. To je pro Evropany naprosto nepředstavitelné. Musíme si uvědomit, že patříme v Evropě k nejbohatším lidem planety. Na mnoha místech, která jsme navštívili, totiž lidé stále nemají splachovací záchod, nemohou se napít vody z kohoutku, nebo se osprchovat teplou vodou. Měli bychom si přestat stěžovat, vážit si toho, co máme a užívat si hlavně přítomnost. Máme možná více peněz než většina usměvavých Filipínců, ale dělá nás to šťastnější? Spíše máme méně času na věci, které máme rádi.
Cestovatelský projekt Z KANCLU KOLEM SVĚTA aneb stop otlačeným zadkům!
Hlavní partner projektu HUDYsport a.s.
Sledujte další dobrodružství na www.travel4ver.cz a na fejsbuku www.facebook.com/travel4ever.cz
