Jsem pořád překvapený, jak na sebe lidé mohou být zlí
Třeba jednou udělám knížku s momentkami z hezkých míst. Ale je jasné, že takovými fotkami bych nemohl burcovat,“ říká reportážní fotograf Jan Šibík. Na výstavě Deset let, která právě začíná a která doprovází vydání stejnojmenné knihy, každý pochopí, že burcovat je třeba. Šibíkovo svědectví o poslední dekádě ve světě je naléhavé a vůbec ne optimistické.
Už roky fotografujete události, které hýbou světem. Následky přírodních katastrof, války, lidi trpící na okraji společnosti... Dokážete si vy sám zachovat optimismus?
Ten jsem ztratil už dávno, stejně jako ideály. Optimistou být nemůžu, když to všechno vidím na vlastní oči. Dává mi to obrovské zkušenosti. Přesto jsem pořád překvapený, jak na sebe lidé mohou být zlí. Vymýšlí stále nové způsoby, jak někoho zničit, zlikvidovat... Jak se vyvíjí společnost, vyvíjí se i způsob boje.
Ztratil jste ideály, přesto jezdíte a mnohdy i riskujete. Protože fotografie může něco změnit?
Fotka nemá sílu něco změnit, ale může silně na něco poukázat. Jeden silný záběr může výrazně vystihnout celou tragédii, tak jako se stala fotka mrtvého syrského dítěte na pláži v Turecku symbolem migrační krize. Taková fotka se objeví v médiích po celém světě a může zburcovat lidi. Ale sílu fotky bych nepřeceňoval, úkolem fotografů není řešit, ale zaznamenat a ukázat.
Co je největším tématem uplynulých deseti let? Migrační krize, kterou jsme nakousli...?
Uprchlíky to vygradovalo, ale v těch deseti letech se staly události, které tomu předcházely. Například arabské revoluce, těch jsou uprchlíci přímým důsledkem. My jsme neodhadli, co přinese demokratizační proces v těchto zemích. Odstranili jsme diktátory a co bychom teď dali za to, aby tam zase byli nazpátek. Země fungovaly s diktátory, pak byly svobodné volby a v nich vyhráli extrémisté. V Egyptě vládnou muslimové, v Libyi je chaos a vůbec nejhorší je Sýrie. Náš princip demokracie je totiž těžko přenositelný do jiných částí světa, ať se nám to líbí nebo ne. V těch zemích to nefunguje a důsledkem jsou tisíce či desetitisíce mrtvých.
Proč to podle vás nefunguje?
Způsob uvažování lidí je jiný a také jsou jiné jejich reakce na podněty. Nejsme všichni stejní. Když začala revoluce v Egyptě, nositelem změn byli mladí lidé. Z televize, facebooku, z instagramu viděli, jak se žije v Evropě, a chtěli žít stejně. Říkali mi, že jejich revoluce je podobná té naší z roku 1989. Ale u nás nebyli mrtví. Jejich revoluce se zalila krví. Brutalita, to je ten rozdíl.
Je špatné přát si pro všechny demokracii?
My máme návod na to, jak to funguje v Evropě, ale ne jinde. Alibisticky pak nutíme ostatní země ten model použít. Dám příklad: Pravidelně jsem jezdil do Gazy, byl jsem tam možná desetkrát. Evropa chtěla v Gaze svobodné volby – a co se stalo? 92 % získal Hamás, který většina evropských zemí považuje za teroristickou organizaci. Co teď s tím? Co má větší prioritu? Že byly svobodné volby? Nebo že je vyhráli teroristé? Mají se kvůli tomu volby prohlásit za neplatné?
Za jednu z důležitých kapitol poslední dekády – a tím i vaší knihy – považujete Ukrajinu. Proč?
Ovlivnilo to současnou Evropu. Kdo by před pár lety řekl, že Rusko obsadí Krym a východ Ukrajiny že bude v rozkladu? Tato destabilizace, z velké části vedená Ruskem, rozkližuje Evropu. EU teď neví, co dřív: uprchlíci, Rusko, IS bojující pro nás nezvyklým způsobem sebevražedných útoků... a do toho je nestabilní Ukrajina. Je to špatná situace a bohužel to zatím nikdo nezastavil.
Před lety jste zároveň s výstavou pořádal sbírku na „Podejte ruce dětem ze Siery Leone“, během které se podařilo vybrat pro postižené děti přes milion korun. Je toto cesta, jak pomoci?
Ještě jsem vybíral na ženy v posledním stadiu AIDS v Oděse na Ukrajině. Sebral se milion korun, za ten se otevřela pro HIV pozitivní zubní ordinace – on je tam totiž nikdo nechce ošetřovat. Jezdil jsem tam opakovaně, bylo těžké je fotit, nejdřív nechtěli. Nakonec mezi námi vzniklo takové pouto, přátelství, a já jsem jim chtěl pomoci. Ale jinak myslím, že humanitární akce mají dělat humanitární organizace, stejně jako fotografové mají fotit. A ne obráceně. Mám zkušenost, že když humanitárci na misích fotí, většinou vyfotí banality, jako jsou smějící se děti. Ideální je pak spolupráce, tu mám už roky třeba s Člověkem v tísni nebo s Lékaři bez hranic.
Kdo hradí vaše cesty na bolavá místa světa?
Já. Musím si ušetřit peníze. Dělám fotografické workshopy, i v zahraničí. Je o ně velký zájem, začal jsem kvůli tomu i fotit mobilem. Jsem s lidmi na ulici a ukazuji jim, jak na to. Prodávám svůj know-how. Snažím se také prodávat reportáže, ale honoráře jsou nesmírně nízké. A také fotím svatby, což mě baví a za tři svatby mám peníze třeba na Afghánistán.
Jak si vybíráte místa, kam pojedete fotit?
Zvažuji bezpečnost, jak jsem starší, nechce se mi riskovat. A je pro mě důležité, abych měl pocit, že tam dokážu udělat silné snímky. Kdybych teď měl jet například do Kábulu, kde je špatná bezpečnostní situace, měl bych řekněte patnáct minut na nějaké fotografování venku na ulici. A to neudělám nic. Raději pojedu do uprchlického tábora, kde můžu být celý den. Zajímavé fotky potřebují čas.
Důležité pro mě také je, jak závažné bude vybrané téma za pár let. Zda bude tak důležité, aby mohlo být zařazeno do další knihy – už jsem vydal čtyři a chtěl bych pokračovat. I když to neznamená, že další kniha nebude třeba z hezkých cest po světě. To mě taky baví. Ale tomuto dávám zatím přednost, protože je to naléhavější.
JAN ŠIBÍK DESET LET
STAROMĚSTSKÁ RADNICE V PRAZE 2.2.- 13.3.2017
OTEVŘENO DENNĚ 10-19 HODIN
Jan Šibík je tam, kde se něco děje. A tak na začátku období vymezeného roky 2007 až 2016 převažují ještě přírodní katastrofy, respektive jejich následky – tajfun Haiyan nebývalých měřítek na Filipínách, nepokoje po zemětřesení na Haiti. Jsou zde i skutečně unikátní snímky z KLDR coby svědectví o existenci ideologie nesvobody a násilí, jež ovládala velkou část světa v nedávné minulosti.
Potom přichází – snad jako spojovací článek a předzvěst budoucích událostí – arabské jaro s krvavými událostmi v Egyptě a Libyi.
Druhé části Šibíkovy výstavy už zcela dominují bolestné důsledky nových ideologií, s nimiž je současný svět konfrontován. Ruského velmocenského imperialismu, jak se projevil během občanské války na Ukrajině, a zejména militantního islamismu, jenž vyprovokoval uprchlickou krizi dosud nebývalých rozměrů. Ta se stala v uplynulých letech hlavním tématem Jana Šibíka.
