Hranice v zatáčce

10. 2. 2017 – Černá Hora, Evropa

Hanzelka a Zikmund

Když v knihách H+Z hledám zajímavost, o kterou bych se podělila, první, co mne napadne, je pátrat v dalekých krajích. Čím dál od hranic, tím větší exotika, říkám si. Jenže ono to tak nefunguje vždy. Občas stačí vystrčit nos ze dveří a zajímavosti se jen hrnou. Tak třeba Černá Hora – Montenegro, aby někdo nemyslel tu v Krkonoších...

Zemička není zajímavá svou rozlohou, odpovídá zhruba velikosti Středočeského a Libereckého kraje, ani počtem obyvatel, kterých má asi jako Brno a Ostrava dohromady. Ovšem kombinace pobřeží Jaderského moře a hor! H+Z však spěchali, a tak jsou celé zemi v knize Obrácený půlměsíc věnovány pouhé čtyři stránky. Přesto stojí za zmínku.

Tak třeba boka Kotorská. Záliv, který je někdy mylně považován za nejjižnější evropský fjord. Mylně proto, že zde nikdy žádný ledovec nebyl. Celá zátoka je zatopeným ústím řek, které byste však na povrchu hledali jen marně. Tečou povětšinou hluboko ve skalách hor kolem dokola obklopujících celý záliv. Území to bylo natolik zajímavé, že o jeho nadvládu byla v historii svedena řada bojů Římany počínaje a Rakušany za první světové války konče. Místní kdysi chránili svou zátoku v úzkém místě zvaném Verige nataženými řetězy, které bránily vjezdu lodím.

Od vjezdu do zátoky v Hercegu Novem je to do Kotoru čtyřicet šest kilometrů. Obvod celé zátoky měří víc jak sto kilometrů. Kdo by nechtěl celou zátoku objíždět, má možnost zkratky. Nabízí se využít přívoz mezi městy Kamenari a Lepetane fungující od roku 1898. I H+Z zvažovali. Ovšem přívoz byl tenkrát sestaven ze dvou bárek spojených plošinou o pouhých pět centimetrů delší než měřila jedna osmsetpětka s vlekem. Rozhodli se neriskovat. Jejich cesta tedy pokračovala přes Risan, Perast a Dobrotu až do Kotoru.

Přibližně sedm kilometrů (vzdušnou čarou) západně od Risanu se nachází Crkvice – nejdeštivější obydlené místo Evropy. Ročně tu spadne více jak čtyři tisíce šest set milimetrů srážek. Kam se hrabe Anglie se svou Cumbrií… A jen pro srovnání v Čechách ročně naprší něco mezi pěti až osmi sty milimetrů za rok. Ačkoli zde tolik prší, dostupnost pitné vody je neustálý problém. Celá oblast okolních hor je tvořena rozpukanými vápenci, proto je povrchová voda velmi vzácná.

V Kotoru má člověk na vybranou. Buď se vydá dál podél zátoky směrem na pobřeží, nebo vzhůru do hor Lovćen. Celé pohoří je posvátným místem pro všechny Černohorce. Za místo svého posledního odpočinku si jej vybral Petr II. Petrović Njegoš a v neposlední řadě dalo také celé zemi jméno. Zdejší skály se za deště barví do černa. Okolní vrcholky sahají až k sedmnácti stům metrů, takže cesta sem je patřičně krkolomná. Z Kotoru vede úzká silnička do Cetinje. Její povrch je v současné době již asfaltový, nicméně jízda po něm je stále adrenalinová záležitost. Každá z dvaatřiceti zatáček je číslovaná. Serpentinou číslo dvacet pět kdysi probíhala hranice mezi Rakousko-Uherskem a královstvím Černá Hora.

Vždycky mě fascinovalo, kolik lidí používá GoPro kamery. Ptala jsem se sama sebe, jestli se na pořízené záběry ještě někdy podívají. Bude to patrně kvůli lidem jako jsem já. Tady je důkaz. Na následujícím můžete shlédnout celou cestu z Kotoru až do Cetinje. V minutě 8:16 projíždí zatáčkou číslo dvacet dva, tedy tou, kde jsou H+Z vyfoceni. Stopáž 9:06 je zase rakousko-uherskou hranicí. 

Co dodat na závěr. Pro H+Z byla Černá Hora jen zhruba sto padesáti kilometrovým tranzitem do Albánie. Mně však i těch pár drobných zajímavostí stačilo k tomu, abych se přesvědčila, že nejen za zmínku tato země stojí. Zcela nepochybně totiž hlavně za návštěvu!