Hora smrti
Ačkoli by se to mohlo na první pohled zdát, dnes nebude článek o zdolávání velehorských štítů. Jakkoli je titulek drsný, historická data hovoří jasně. Na světě není jiná hora, která by měla za následek tolik lidských obětí. Vítejte na bolivijské Cerro Rico.
Jméno Cerro Rico lze do češtiny přeložit jako Bohatý vrch. Indiáni říkali hoře Potosí – Hlas. Legenda totiž praví, že její tajemství znali už Inkové. Když se na rozkaz jedenáctého vládce Inky Huayna Capaca (1464/1468 – 1525) vydali zmocnit jejího bohatství, ozval se z nitra hory ohlušující hlas: „Bůh střeží poklady pro někoho, kdo přijde později…“ A později přišli Španělé. Zmocnili se Incké říše a na rozdíl od Indiánů netrpěli posvátnou úctou, dost možná sami sebe považovali za vyvolené. Každopádně oslepeni touhou po pohádkovém bohatství si brali hlava nehlava po následujících tři sta let.
Pohled z Cerro Rico na Potosí 
Město Potosí na úpatí Cerro Rico | http://america.aljazeera.com
Ale popořádku. Stalo se to 22. dubna 1545 a mohla za to, jak jinak, náhoda. Indiánský pastevec Huallka hledal na úbočích hory zatoulanou ovci. V noci mu byla zima, a tak si pro zahřátí zapálil keř. Ráno v jeho kořenech našel kapičky čistého stříbra vytaveného žárem z rudy. Jako správný otrok je ukázal svému pánu Juanu de Villaroel. Ten se záhy stal majitelem největšího a nejbohatšího stříbrného dolu na světě. Na úbočí hory do roka zbudoval město – Potosí, v jehož záři nejen Lima, sídlo španělského místokrále, ale i Paříž, Londýn a Sevilla byly pouhým bledým odleskem.
Mechanizace po bolivijsku 
Za dvacet pět let své existence nebylo na západní polokouli města, které by mohlo s Potosí soutěžit. Líbí se mi přirovnání, které v knize Přes Kordillery použili H+Z, a sice: „Tou dobou byla Severní Amerika ještě pokryta panenskými pralesy, do nichž se bílý člověk neodvážil…“ Počet obyvatel tehdy dosahoval sto dvacet tisíc. Město ve výšce 3 900 metrů nad mořem se stalo domovem negramotných milionářů, jejichž pohádkové bohatství přilákalo armády řemeslníků, architektů, malířů, bankéřů, ale i zločinců, prostitutek z celého světa.
Jediné, čeho se nedostávalo, byla pracovní síla, a to přesto, že se hony na indiánské otroky pořádaly po celé zemi. Pracovní úvazek byl na pět let. Pět let bez slunce. Ubikace, ale i hřbitov byly pod zemí. Pro základní představu je dobré si uvědomit, že pracovní prostředí se nacházelo ve výšce od 3 900 do 4 782 metrů nad mořem… Z každého tisíce, který přišel pod zem v prvním roce zemřelo osm set. Kdo přežil, zemřel krátce po propuštění. Již v šestnáctém století odkazoval ten, kdo šel do dolů vše své rodině a ta mu na oplátku vystrojila funus na rozloučenou. Ani v mincovně neměli Indiáni vyhráno. Roztáčeli v okovech razicí stroje. Jako na galejích. Během tři sta let zemřelo v útrobách hory kolem osmi milionů horníků.
Zajímavá je loupeživá statistika. Až do roku 1560 přiváželi Španělé na Starý kontinent hlavně zlato uloupené Inkům, celkem zhruba osmdesát pět tisíc kilogramů. Pak loupení skončilo, nebylo kde brát. Jen pro představu. Mezi lety 1521 a 1551 bylo do Evropy přivezeno dvě stě šedesát tři tisíc kilogramů stříbra. Do konce šestnáctého století to však bylo více jak dva miliony sedm set tun! A to je jen odhad. Zlí jazykové tvrdí, že mnoho zlata a stříbra skončilo v rukou anglických a francouzských pirátů!
Tři sta let ždímali Španělé útroby hory. Ale jak to na světě chodí, čeho je moc, toho je příliš. Když se postupně začal tenčit proud těženého stříbra, město Potosí začalo chátrat. Na počátku devatenáctého století mělo jen osm tisíc obyvatel.
Jak je to dnes? Ze sedmi set šachet (přesné číslo nikdo nezná, neexistují žádné mapy), jich je cca čtyři sta aktivních. V současné době zde pracuje přibližně patnáct tisíc dělníků. Ačkoli je to zakázané, zaměstnávané jsou i děti. Některé odhady hovoří až o dvou tisících. V deseti nastoupí jako poslíčci a ve třinácti jako horníci. Tomu říkám kariéra!
Následující video je bez komentáře.
V roce 2011 se na vrcholu objevila jáma, která musela být vyplněna ultralehkým cementem. Vrchol hory dál klesá každoročně o pár centimetrů. Roku 2014 UNESCO zařadilo lokalitu jako ohroženou díky nekontrolovanému dolování.
