POUTNÍK ZA SVĚTLEM
Světlo a příroda – tato kombinace fascinuje Petra Blahuše. Ať už se toulá českým lesem, karpatským soumrakem nebo po vyhaslých sopkách, jejichž stín pak (jako na této fotce) chytá.
Slovo fotografie vzniklo složením dvou řeckých slov, „photos“ a „graphia“. Přeloženo do češtiny tedy znamená „malování světlem.“ A opravdu: někdy nám světlo vykreslí opravdu mistrovské dílo matky přírody.
Zažil to asi každý z nás, kteří se rádi touláme. Tu hru světla a stínu, nad jejíž krásou zůstane člověk v úžasu stát mnohdy uprostřed pohybu.
Jdeš vlhkým lesem. Mlhy se válí všude kolem tebe, vzduch je syrový a voní jehličím, mechem, přírodou a svobodou... Jdeš. Kam? Není to jedno? A pak náhle z mlhy vyrazí proti tobě, podoben ohnivému šípu, paprsek slunce. Za ním další. Začíná kouzlo světla, jaké jsi –světem prošlý a životem omlácený – už dlouho neviděl. A možná ani dlouho neuvidíš.
Jiné setkání se světelnými kouzly přírody nabízí večer v Karpatech. Poslední paprsky zapadajícího slunce se najednou proderou dírou v mracích a vytvoří z horského horizontu přírodní oltář. Zároveň rozsvítí obrazce listí, spadlých do horské bystřiny. Boží korona trvá jen krátce, ale její odraz zůstává v srdci poutníka už natrvalo.
Krásné jsou také západy slunce nad pouští, když hřeben vytvořený okrajem obří sopečné kaldery ozdobí rudé červánky. A ráno, poté, co se vydrápeš mrtvou sopečnou krajinou na nejvyšší bod, vykreslí první paprsky vycházejícího slunce na stovky kilometrů vzdálený obzor za tebou obrys sopky, na které právě stojíš a těžce lapáš po dechu. Její tvar připomíná pyramidu a ty máš pocit, že se díky světelnému kouzlu dokážeš přenášet časem a místem…
