První dny

28. 4. 2017 – Francie, Evropa

Hanzelka a Zikmund

Obdivuji všechny, kdo jsou schopni a ochotni jít si za svým cílem a nezáleží na tom, zda se jim podařilo onoho cíle dosáhnout. Nejsem jako oni. Většinou se spokojím s drobnými denními radostmi. Jakože se mi třeba podaří napsat článek včas:-)

Dvojice Hanzelka a Zikmund můj obdiv sklízí vždy, když otevřu kteroukoli jejich knihu, kdykoli v tisku narazím na jméno místa, kde byli. Nasazení je patrné z každého řádku textu, který kdy vydali. Oběti svému cíli skládali celý život. Nejdříve odloučením od rodiny, později rodinnému životu jako takovému z politické zlovůle. Procestovali toho jednoduše příliš a srovnávání bylo nasnadě. Všechny rozhovory, které jsem kdy shlédla nebo přečetla, mě přesvědčily, že nikdy nelitovali svého rozhodnutí! (Opravdu by mne ale zajímalo, jak by bývala dopadla druhá cesta, kdyby se uskutečnila podle původního záměru, tedy, že by vycestovali společně s manželkami…)

Dnes nebudeme cestovat do vzdálených krajů. Je tomu přesně sedmdesát let a jeden týden, kdy se H+Z vydali do světa. Napadlo mne tedy, podívat se, jak vlastně proběhly ony první dny, před plavbou na další kontinent. Cesta vedla z Prahy přes Železnou Rudu do Německa. Zastavení první – Mnichov. Poznámky v cestovním deníku hovoří jasně: „Němci si stěžují, že příděl chleba činí čtyři tisíce gramů na měsíc a masa dokonce pouhých šest set. Za války měli i pomeranče…“ Tak, kdy se měli lépe? Na silnicích ještě v roce 1947 byla k vidění auta okupačních vojsk, pouze sem tam nákladní vozidla nebo cizí osobní vozy. Tatra 87 tak způsobila v mnichovských ulicích náležitý rozruch.

Zastavení druhé – Švýcarsko. Z Mnichova vedla cesta přes Biberach an der Riß, Memmingen, Lindau, Bregenz do Rorschachu, kde zakončili druhý den. Švýcarská neutralita způsobila, že přechod z jednoho státu do druhého vypadal na první pohled jako vstup Alenky do říše za zrcadlem. Ty tam byly válkou rozmlácené silnice. Neosvětlené obce byly vystřídány neony nad hladinou Bodamského jezera. Mezi Bernem, Curychem, Ženevou a Lausanne proudily automobily nejnovějších modelů. Ve městech se k sobě ohleduplně a bez rozčilování chovali jak motoristé, tak chodci a cyklisté (toho bychom se potřebovali naučit zejména v Praze). Klakson se nepoužíval a vozy zůstávaly na noc odemčené… (nepochopitelné snad všude na světě). Avšak nebylo zlato vše, co se třpytilo. Z rozhovorů s běžnými lidmi bylo zcela zřejmé, že ačkoli bylo možné si ve Švýcarsku pořídit takřka cokoli, ne každý občan na to měl prostředky.

Zastavení třetí – Francie. Na silnicích vévodily stařičké Renaulty, běžné bylo potkat káry s vysokými koly tažené osly. V Avignonu se na prvního máje konala poklidná demonstrace za ukončení války s Indočínou. V Marseille tou dobou probíhaly cyklistické závody, aby se odvedla pozornost Marseillanů od nakládání válečného materiálu na lodě do Indočíny. Francie byla sama zničená dlouhou válkou, dál se zmítala ve stávkách (jak neobvyklé) a z rozhovorů byla cítit nedůvěra tehdejší vládě… Nebylo ani lehké sehnat místo na lodi do Afriky. Nakonec se vše podařilo, ale úspěšnému nalodění málem zabránila havárie doprovodného vozu. Přesto se pátého května 1947 H+Z nakonec vydali ke břehům Afriky.

A závěr? Shodou okolností se H+Z vydali na svou první cestu ve velmi zvláštním období. Dva roky po válce. I teď po dvaasedmdesáti letech si její hrůzy za pár dní opět připomeneme. Navíc v současné době to nejen v Evropě docela vře. Na pořadu dne jsou francouzské prezidentské volby, jejichž výsledek může významně ovlivnit budoucnost EU. Neuplyne týden, aby se nestal nějaký teroristický útok. Američané staví svůj protiraketový štít u Jižní Koreje, Čína spouští svou první letadlovou loď na vodu. Tak mám pocit, že své drobné radosti rozšířím i o jednu větší. Děkuji, že není válka. Zatím.