CHROMÝ PES A ZTRACENÝ MUŽ
Neuvěřitelný příběh o kamarádství člověka a psa. O jejich cestě světem až do úplného konce, který nebyl hořký.
„V Praze mě to ukrutně nebaví,“ říká Honza Drobný. I proto poslední roky strávil touláním po světě a na čas se uchýlil do „doupěte“ na blíže neurčeném místě českého venkova. Psal tam knihu – o sobě a o svém nejlepším příteli Tekýskovi, který před 3 měsíci zemřel.
Honza je nepřehlédnutelně emocemi nadupaný člověk. Před časem upoutal pozornost svými facebookovými příspěvky z Peru a Thajska, kde byl – a teď pozor – se psem. Se psem bojového plemene a nadto invalidním. Místo hory problémů, které by si každý druhý nad touhle kombinací představil, otočil Honza nevýhody ve výhodu. Cestování po Peru a po Thajsku si oba, Honza i Tekýsek, užili.
Andy, asi 4 500 m n. m. 
Tuhle fotku použiji asi na obal knihy, dle mého vystihuje nejlépe naši Cestu
„V Peru jsem nikoho neznal, vystoupil jsem tam, první cesta mimo Evropu, vedle mě pes a (dohromady, včetně bagáže, přepravky a nás obou jsem měl na starost 180 kilo), fyzicky i mentálně značně podlomený, bez znalosti zdejšího jazyka, mezi mnou a domovem poušť, Andy, Amazonie, Atlantik, kus Evropy a zpáteční letenka za osm měsíců,“ vzpomíná Honza Drobný na začátek toho, co v současnosti vyústilo v nevšední projekt s názvem Vždy je cesta.
Holčička bez rodičů se do Tekýska zamilovala 
Malá "ztracená" vesnička v deštném pralese, Peru
Úplný začátek to ale nebyl, ten je třeba hledat hlouběji v minulosti. Nejlépe to ve svém blogu popsal sám Honza:
„Bylo mi 36 let a nacházel jsem se dlouhodobě ve velmi nelehké, složité a zdaleka není přehnané říci až zoufalé situaci. Určité vlivy a okolnosti mi způsobovaly potíže pracovní, tedy i finanční, a ty mi zas kazily vše, na čem mi záleželo. Z toho pošramocená psychika i zdraví mi zcela kazily práci. Jedno jsem si kazil druhým. Průběžně jsem nacházel útěchu například v charitativní činnosti či duchovních aktivitách (někdy i v alkoholu či jiných berlách), ale tím, že můj život měl velmi špatné základy, byly to jen dílčí náplasti, nikoli řešení. Bojoval jsem, občas vyhrál kolo, ale celkově na body to byla katastrofa...“
Saksaywaman, Cusco, Peru. Tuhle fotku také rád používám, když se mě lidé ptají, jak ty cesty snášel 
Občas trochu extrém, ale vždy to šlo a bavilo
Svoje potíže řešil mimo jiné charitativní činností, na kterou dodnes nerezignoval. Ostatně při ní přišel k Tekýskovi, psímu invalidovi (tehdy) bez budoucnosti. Celý život sledoval a četl cestopisy. Takže když mu dva přátelé nezávisle na sobě poradili, že by měl někam odjet a udělat životní restart, odjel.
„Vždycky jsem chtěl jako ten Honza s rancem do světa. Tak jsem s holým zadkem, rancem a invalidním psem na krku vyrazil.“
Každé takové dobrodružství přináší spoustu zážitků, o některé se Honza dělil na facebooku – a měly značný ohlas, protože byly bohatší o „psí“ rozměr. Už v Peru začal sepisovat knihu, ale prý mu chyběl ten správný odstup. S Tekym pak odjel ještě na čas do Thajska, aby se vloni na podzim vrátil a pustil do práce. Proto byl nějaký čas „zalezlý na statku“ - aby dokončil, co si předsevzal. Nicméně tragické události v rodině, ale i další povinnosti a nakonec i kroky směrující k další cestě ho odvály zas už jinam.
Tekýsek s Machu Picchu v pozadí 
Brouček nikdy nesměl být ode mně daleko :-) Nakonec vylezl málem až úplně za mnou nahoru, invalida
Vaše kniha se jmenuje Vždy je cesta aneb Ztracený bílý muž a chromý pes napříč kontinenty. Můžete dlouhý název vysvětlit?
Není jen o cestování a o psovi, ale jde v ní i o myšlenky. Vlastně hlavně o ně, o důležité sdělení, že vždy je cesta. Uvědomil jsem si, že je to moje filozofie, že jsem si vždycky věděl rady, i v těch životních srágorách. Je to vlastně i takovej přežvejkanej buddhismus pro „čtvrtou cenovou...“ Ale současně se snažím vše psát tak, aby předaná poselství neobtěžovala toho, kdo o ně nestojí. Příběh má především bavit ;-)
To jste zbytečně sebekritický, ne?
Říkám to proto, aby si to lidi špatně nezařadili a nebyli pak zklamaní.
Pche, prý starého psa novým kouskům nenaučíš 
Cestovali jsme jak to šlo a vždy to nějak šlo
Ta připravovaná kniha je na prvotinu strašně náročná – chystáte do ní nejen příběhy a myšlenky, ale i velkoformátové fotky, dvd s videi, chcete také dětskou tištěnou verzi. Proč vlastně?
Protože spousta lidí mi v životě pomohla a ovlivnila mě svými silnými příběhy. Takže cítím povinnost poslat „to“ dál. Třeba můj a Tekyho příběh taky někomu pomůže.
Knížku si chcete sám vydat. Očekáváte finanční zisk?
Určitě, to je součást plánu. Protože když bude mít kniha ekonomický úspěch, pro poselství „dobro se vyplácí“ (tedy že jsem si vzal Tekyho) a „vždy je cesta“ bude i materiální důkaz! (na což slyší třeba i ti, kterým jsou normálně vyšší hodnoty zcela ukradené). Část zisku chci dát také na charitativní projekty, ke kterým jsem měl vždycky blízko.
Můžete být konkrétnější?
Proč ne? Nadaci PAC (Phangan animal care) znám z Thajska, vím jak to dělají, protože jsem s nimi pracoval, provozuji ji obdobní nadšenci. Přispět chci také ópéesce Helppes, která cvičí asistenční psy. Teky u nich dělal zkoušky den před odletem do Thajska. Líbí se mi také Nadace Inka Olgy Vilímkové, chci totiž, aby se pomoc vrátila do zemí, kde se příběh odehrává. Trochu bych tak vrátil, co mi dali. Detailně o všem informuji na našem webu www.vzdyjecesta.cz
Právě v těchto dnech probíhá crowdfundingová kampaň, v rámci které si můžete předplatit knihu (resp. knihy) za výhodnou cenu, s různými bonusy a ještě přispět k jejímu vzniku a pomoci dobré věci.
