Peklo nebo ráj?
Vůbec se nedivím slovům, jež jsem kdysi slyšela z úst Miroslava Zikmunda, že by už Afriky znovu nejel. Představa zklamání z proběhlých změn musí být děsivá. Myslím ale, že stejně by se cítili H+Z na mnoha jiných místech. Například Pamukkale v Turecku.
Když jsem v knize Obrácený půlměsíc narazila na text o Pamukkale, napadlo mne, že to musel být opravdový ráj. Teplý bublinatý pramen, terasovitá jezírka, bílé skály a kol dokola ani noha, tedy až na tajnou policii… Samotný název je složeninou dvou slov – bavlna a hrad. Bavlna patrně proto, že travertinové nánosy září do dáli bělobou. Hrad, že se místo nachází na pahorku a může tak snad působit. Ve starověku bylo místo označováno jako vstup do pekel (Cháronion nebo také Plutonium), neboť se zde otevírala skála a z ní vyvěral horký minerální pramen, který má dodnes 35 stupňů.
Prvních cca pět minut následujícího videa je věnováno terasám Pamukkale. Zbytek pak pozůstatkům starověkého města Hireapolis. O tom ale zase jindy.
V době, kdy zdejší neobvyklé lázně navštívili H+Z, činilo vstupné půl turecké liry. Jezírka s perlící vodou a vzduch vonící minerálkou… V knize se rozplývají zejména nad krásou, která je ukryta pod hladinou: „Mramorové a alabastrové architrávy starověkých staveb, které naháči za ty věky ošoupali svými zadky tak, že jsou hlaďounké jako zrcadlo.“ Dnes je vstup lir dvacet pět, ale zážitek zcela nepochybně mnohonásobně menší. Z mnoha důvodů.
Travertin vzniká usazováním. Kudy proudí voda, tam se drobné částečky uhličitanu vápenatého usazují. Hlavně na okrajích. Na rozdíl od vápence je travertin pórovitý, tedy křehký. Na přelomu padesátých a šedesátých let se evidentně usazoval tam, kde měl. Na počátku šedesátých let došlo v celé oblasti k rozmachu turismu v obrovské míře. Bylo povoleno se v rybníčcích koupat. Nad terasami vzniklo několik hotelů. Během několika let došlo k devastaci této kulturní památky. Nakonec zasáhlo UNESCO. Od roku 1988 je Pamukkale součástí světového dědictví. UNESCO sice dosáhlo toho, že hotely byly srovnány se zemí, ale následky bouřlivých let jsou hrozivé.
Od roku 1993 probíhá projekt, jehož cílem je záchrana oblasti. Řada rybníčků je vyspravená betonem. Toky pramene jsou regulovány, někde se pomocí soustavy umělých kanálků nechá voda téct, jiné jsou ponechány bez vody. Některá jezírka jsou uměle zastřešená, aby se předcházelo úniku plynu. V současné době je možné se pohybovat pouze bez bot po vyhrazených cestách. Koupele v přírodních jezírkách jsou zakázané. Kdo by přesto čekal samotu, bude zklamán. Romantika je prostě ta tam.