Láska až na hranici
Asi nic není vzdálenějšího realitě více než bollywoodské filmy. Vzhledem k postavení žen v indické společnosti mě fascinuje, že takové filmy vůbec vznikaly a vznikají. Téma, které jsem si dnes vybrala, totiž bollywoodské není ani omylem.
Ale popořadě. H+Z nejednou na svých cestách navštívili kino. V Indii shlédli film s poetickým názvem Květ a čtyři trny – Ek Phool Char Kante (ke shlédnutí je pod tímto odstavcem 😊). Ústředním motivem filmu je láska advokátního koncipienta a dívky. Když však mladík onu „Květinku“ spatří tančit rokenrol, zahořkne a na milost jí vezme teprve, když se dozví o specifických zálibách jejích strýčků – trnů (rozuměj na lásce). Jeden je bráhmanským knězem, druhý jogínem, třetí režisérem a čtvrtý milovníkem rokenrolu… Jako správná červená knihovna příběh končí velikou láskou a milenci odjíždějí s požehnáním strýců, neboť mladý muž v sobě našel přesně ty dovednosti, které „trny“ vyžadovaly. Milostné duety se zpívají při výměně pneumatiky, v lese nebo na kolotoči, za každé okolnosti se tancuje.
V kině tehdy vedle H+Z seděl jakýsi Ind, který onu podívanou nevydržel. Ve chvíli, kdy Květinka přišla sama bez garde do bytu svého přítele, znechuceně odešel, řka, že to se v Indii nemůže stát. Vlastně mu dávám za pravdu. Ani dnes nebývá výjimkou, že snoubenci spolu nejsou sami až do svatby, mnohdy se ani neznají nebo jen velmi krátce před ní. Viz náš článek Svatba za všechny peníze. Když jsem hlavní hrdinku Waheedu Rehman našla na internetu, pobavila jsem se u videa, kdy se dojetí neubrání moderátorka pořadu, která ji pozvala… Opět ke shlédnutí na následujícím videu.
Svatba je vlastně jen začátek nového života. Ale co když pak manžel zemře? Až do roku 1829 měla indická žena na vybranou. Jednou z možností bylo oholit si hlavu a po zbytek života žít v celibátu v ústraní. Úděl vdovy byl však natolik trudný, že se raději upálila spolu s mrtvolou svého muže. Satí. V knihách se píše, že se jednalo o zvyk typický pro vyšší vrstvy. Za pouhý rok (1828 – 1829) bylo jen v Bengálsku zaznamenáno čtyři sta šedesát tři upálení. Pak to Britové zatrhli jako nehumánní. Hindské ženy však obřad považovaly za své právo, i když často byly ke strašné smrti donuceny příbuznými zemřelého a duchovními.
V knize Světadíl pod Himálajem jsou jako příklad uvedeny dvě zprávy z novin, které dokládají, že zvyk satí tehdy ještě nebyl mrtvý. A když zapátráte hlouběji na sítích zjistíte, že není mrtvý ani dnes. Od roku 1950 je zdokumentován přibližně jeden případ úspěšného satí ročně, s dovětkem, že existují nepřímé důkazy o tom, že množství provedených a nedokonaných satí je ve skutečnosti mnohem vyšší, a to přes to, že v současné době je trestné být i pouhý kolemjdoucí v místě, kde se satí koná. Stále se najdou obhájci starobylého zvyku zejména mezi muži. Proč asi? Oni na hranici skákat nemusí. Jejich mottem je nechte ženy předvést jejich oddanost a víru…
