Nejkrásnější české nádraží, které vůbec nemělo vzniknout
V soutěži Nejkrásnější nádraží ČR se už několik let pravidelně umisťují nádraží bývalé Severočeské transverzálky na stupních vítězů. Proč tomu tak bylo i minulý rok, jsme se ptali dvou lokálních patriotek: mimoňské výpravčí Venduly Kopešové a iniciátorky petice vítězného hlasování Anety Kriššákové. Díky nim se můžeme potěšit neobvyklým příběhem zdejšího vítězného nádražíčka, které vlastně vůbec nikdy nemělo vzniknout.
Předloni v soutěži zvítězily Rynoltice, vloni Mimoň. Jak si vysvětlujete úspěchy stanic tzv. Severočeské transverzálky? Umem a pílí zdejších nádražáků nebo zvláštní architekturou nádražíček, postavených ve specifickém stylu konce 19. století, která jim dává oproti ostatním náskok?
Vendula Kopešová (VK): Někdy z legrace říkáme, že hlasují jen čtenáři Zdeňka Šindlauera, jehož knihu Severočeská transverzálka jsme v roce 2008 pokřtili v Jablonném v Podještědí... Z Mimoně až do Liberce jsou všechny nádražní budovy postavené v jednotném stylu z režného cihlového zdiva a pískovcových parapetů. Řada drážních objektů je v původním stavu a vůbec celá trať je extrémně fotogenická, přitahuje pozornost fotografů, malířů, řezbářů i spisovatelů. Takže mnoho jejích příběhů je zachyceno, namalováno, popsáno a převyprávěno. My železničáři jsme toho součástí, a to je radostné i zavazující. Také zastupitelé měst a obcí si nádraží hledí a pomáhají zvelebovat.
Rekonstrukce původně dost zchátralé nádražní budovy v Mimoni proběhla v roce 2008, to jsem se právě sem nastěhovala, a protože město trvalo na zachování původního rázu a finančně na to přispělo, bylo jeho požadavkům vyhověno.
Aneta Kriššáková (AK): To mohu potvrdit. Dojížděla jsem do Mimoně na gymnázium a bylo mi líto, že nádraží tak „zvlídnělo“ a zkrásnělo až na konci mého studia. Za to teď má všechno: čisté prostory pro cestující, toalety, milé paní pokladní, unikátní restauraci a šarmantní výpravčí, že jo Vendulko (smích).
VK: Přitom je zajímavé, že původně v Mimoni ani žádné nádraží být nemělo…
AK: A teď začíná náš úžasný příběh: Mimoňáci hodně chtěli být napojeni na transverzální dráhu a začali o něj bojovat…
VK: Najednou si uvědomuji, jak se Mimoňáci za sto let vůbec nezměnili; když jde o nádraží, bojují.
AK: Jasně, náš hlas pro mimoňské nádraží v soutěži byl jakýmsi poděkováním delegaci, která se vypravila do Vídně s tím, že pokud transverzálka nepovede přes Mimoň, město tím „utrpí navěky újmu“. Ve Vídni všechno přehodnotili a…
VK: 19. července 1899 obdržela Mimoň zprávu, že transverzálka přes ni vést musí! Ve městě ihned zavládlo všeobecné veselí, byl uskutečněn lampionový průvod a na Ralsku byla vztyčena vlajka. Nevím o jiném městě v Čechách, které by tak oslavovalo zprávu, že bude mít nádraží.
To byl ten slavný den... 
Mnohé letité zařízení dodnes slouží
To ale asi nebude jediné historické nej aktuálního vítěze soutěže?
AN: Ne, jedním takovým unikátem je fakt, že Mimoň vyhrála soutěž krásy přesně čtvrt století poté, kdy byl odsud vypraven poslední transport okupačních sovětských vojsk domů do SSSR.
VK: V Jablonném v Podještědí máme historickou expozici, kde se snažíme, sice amatérsky, ale s láskou, všechny tyto momenty zaznamenat. Studenti z mimoňského gymnázia nám s tím pomáhají a také nominují nádraží do soutěže. Takže když jsme se my nádražáci dozvěděli, že je Mimoň nominovaná současnými i bývalými studenty gymnázia, měli jsme velkou radost a pak už to šlo samo. Je třeba zdůraznit, že soutěž upozorňuje na spolupráci všech, kteří mají rádi místa, kde žijí nebo kde pracují.
AK: Myslím, že o tom to asi je. Mladí lidé si jsou najednou vědomi jakési sounáležitosti s místem. Najednou všichni vidí, že Transverzálka nám tu zanechala unikátní trať…
Slyšel jsem, že o zdejší trati se už vyprávějí i pohádky?
AK: Ano, třeba autorkou té o víle Rynoltýnce, která dostala jméno podle lokomotivy, je právě tady Vendula. Tahle pohádka patří mezi nejoblíbenější pohádky mých dětí.
VK: Na jarní cestování máme trumf. Rynoltýnka má na trati kamarády: veverku, medvídka pandu a datla, které jeden z kolegů vyřezal a ozdobil naši trať. Děti, které tyto její kamarády najdou, dostanou u nás v expozici odměnu. A samozřejmě ke každému zvířátku máme taky nějakou pohádku.
AK: A to není všechno. Určitě znáte film Alois Nebel. Předlohou hlavního hrdiny byl Jaroslavu Rudišovi jeho dědeček Alois Rudiš, což byl výhybkář ze Zákup. Konečně, i ve filmu se objeví Bílý Kostel na Liberecku.
VK: Naše nádraží jsou také jakýmsi předvojem projektu Kniha do vlaku. Oficiálně tento projekt funguje od roku 2015, ale už mnoho let předtím existovaly samoobslužné knihovničky na našich nádražích. Dnes najdete knížky v čekárnách od Mimoně až po Křižany, což je další plus naší trati.
AK: Když se předloni rozhodl Jaroslav Rudiš uspořádat autorské čtení Aloise Nebela v rynoltické čekárně, vyhlásil jako vstupné na akci knihu do drážní čekárny...
VK: Pamatuji, ty přeplněné poličky!
S čím novým byste znovu zaútočili na pomyslnou bednu?
AK: Projeďte se po trati a sám uvidíte, jaké nádraží by mělo v roce 2017 zastupovat Transversálku v dalším ročníku soutěže!
VK: A když mezi Rynolticemi a Zdislavou najdete veverku, mezi Zdislavou a Křižanami medvídka pandu a v Kryštofově Údolí datla, tak si ke mně přijďte pro odměnu!
Článek vyšel v letním vydání časopisu pro Liberecký kraj - VÉČKO.
