Šlapu, šlapeš, šlapeme …
Horačina (stejně jako vodačina, surfování, horolezectví, potápění, jeskyňaření, padáčkaření…) je zvláštní formou masochismu, kdy se postižený dobrovolně a rád trýzní hladem, žízní, zimou i horkem, mrazem, větrem a deštěm, námahou a nepohodlím, aby později, když už je po všem, mohl nadšeně řičet, jak to bylo krásné…
Tolik z úvodu publikace Šlapu, šlapeš, šlapeme Pavla Benedikta. Sérii miniprůvodců po českých a slovenských horách s radami pro horáky nejlépe představíme úryvkem:
Řekněme si to na rovinu, že na horách se to s hygienou příliš nepřehání. Neznamená to, že by horák byl čuně, ale na plnohodnotnou hygienu, jak jsme na ni zvyklí z domova, na horách prostě nejsou ty nejvhodnější podmínky. Tvrdě limitovaný objem a hlavně váha přepravovaného zavazadla nedovolí na tomto poli žádné velké experimenty. Oželet musíme i takové nezbytnosti jako vanu se sprchou, ohřívač na teplou vodu, sadu oblíbených ručníků a osušek, koupelovou pěnu, kačenku, fén a další stejně potřebné propriety.
Místo toho se musíme spokojit s úlomkem mýdla v igelitovém pytlíku, kartáčkem na chrup a téměř vymačkaným vajglem zubní pasty (čím zmačkanější, tím lehčí), smotkem toaletního papíru („panaprdu“), malým ručníkem nebo utěrkou a kdo si hraje na manekýna, přibalí hřeben a plastikové holítko na vous. U horaček bude asi hygienicko-kosmetický žůček o trošku objemnější, ale ani ony si příliš neužijou, neboť ani jejich batoh není nafukovací. Z průměru se trochu vymyká svérázný typ nazývaná „žabka královna“. Ta si do svého království zásadně nenechá od nikoho kafrat a udatně vláčí přes horské hřebeny malý módní a kosmetický salón, a to většinou na úkor potravy.
Proč a kdy jste se do zapisování z cest pustil?
Již od poměrně útlého věku na sobě shledávám sklony k perfekcionalismu, statistice a sběratelství provázené jistou „fóbií ze ztráty informace“. Od třinácti let si píšu deník, ne ten úsměvný „milý deníček dospívajících pannen“, ale prostou faktografii všedního dne. V 59 notesech mám den po dni zdokumentován skoro celý život, od 6. října 1963 doposud.
Co se týče záznamů horských túr, s tím jsem začal až o dost později, v roce 1980. Tehdy se rozsah prochozených území začal nebezpečně zvětšovat a informace z cest začaly přerůstat kapacitu mé paměti. Založil jsem tedy speciální notes, pojmenoval jej „horálek“, a od té doby ho na každou túru, horský výstup i třeba menší výlet nosím vždy s sebou. Těch notesů je už půl šuplíku, právě dopisuji dvanáctý. Jsou v nich zachyceny všechny důležité informace o průběhu túry (časy přesunů, výstupů a sestupů, výškové údaje, dostupnost a obtížnost, typ cest a značení, boudy, přístřeší, bivaky a prameny, dopravní spoje, horské chaty s druhem a aktuální cenou piva, ale třeba i průběh počasí, viditelnost atd.). Informace o dřívějších túrách jsem do horálků v omezeném rozsahu doplnil i zpětně podle deníku, paměti i rodinných fotoalb až po velmi ranné dětství, takže mohu konstatovat, že mám podchycené všechny své turistické aktivity od necelých tří let.
Aktualizujete své trasy?
Ano. Každou, byť i dříve již prošlou trasu považuji za novou a v „horálku“ jí přísluší nový zápis (docela zajímavé je jejich pozdější porovnání). Není to od věci. Návštěvu od návštěvy se mění jak objektivní okolnosti (častěji zánik než vznik vhodných tábořišť, bivaků a přístřeší, změny značených cest, přístupů, pohostinských zařízení, druhů a cen piva), tak i osobní fyzická zdatnost (různé časy přechodů na stejné trase, výstupů na stejný kopec atd.).
Faktické údaje uvedené v knize Šlapu... jsou ty nejaktuálnější, vybrané z posledního průchodu trasy. Časové údaje vycházejí z porovnání a výběru nejobjektivnější hodnoty z tolika průchodů trasy, kolik jsem jich měl k dispozici.
Které hory máte nejraději? Máte nějaké oblíbenější místo, kam se rád vracíte?
Miluji Slovensko. Je to ryze srdeční záležitost z dob postpuberty a ranného mládí, kdy se každá emoce vrývá hluboko do duše a vydrží tam po celý život. Dodnes mi stačí v rádiu zaslechnout slovenskou písničku (Elán, Mira Žbirku, Paľa Haberu, …), a hned mi zatrne v útrobách s vizí nějaké horské doliny, oveček, bílých „bral“ a strmých kopců.
Nejkrásnější naší horou je pro mě dodnes Veľký Rozsutec v Malé Fatře. Mám domluveno se svými dětmi, že až přijde čas, tak mě tam ilegálně propašují v pytlíčku a rozpráší.
Z publikace dýchá vlastní zkušenost a zážitky. Opravdu jste vše vyzkoušel na vlastní kůži?
Všechny túry popsané v itinerářích „šlapacích průvodců“ (a samozřejmě mnohem víc dalších) jsem skutečně prošel, většinou vícekrát. Podklady pro ně z devadesáti procent tvoří poznámky z mých „horálků“, těch zbývajících deset procent obecné geografické a turistické info z map, atlasů, jiných průvodců a publikací o příslušných pohořích. V beletrické části jsou to opět převážně vlastní zážitky a zkušenosti opepřené všelijakými srandičkami a historkami z našich putování.
Článek vyšel v letním vydání regionálního časopisu pro Liberecký kraj Véčko.
