Kultura v kolébce

25. 8. 2017

Hanzelka a Zikmund

Co se vám vybaví, když se řekne Irák? Mně válka v Perském zálivu, někomu možná součást Mezopotámie – kolébka civilizace. A toho se dnes budu držet, i když předesílám, že ze současnosti se mi podařilo zjistit jen střípky.

Za dobu, co pročítám knihy H+Z, bych se už divit neměla. Mne však stále překvapuje, s jakou precizností a v jaké hloubce se snažili čtenářům své poznatky předat. Počínaje hospodářskou statistikou, konče historickým přehledem a očekávaným vývojem. Nabité vědomosti pak konfrontovali se skutečností. A neméně času věnovali místní kultuře. V Iráku tomu nebylo jinak.

Tak třeba Bagdád. V osmém a devátém století našeho letopočtu byl se svým milionem obyvatel největším městem na Blízkém východě, Evropy, a pravděpodobně i světa, hlavně však středobodem kultury a vzdělanosti celého arabského světa. Nezhojitelnou ránu zasadili městu Mongolové, když jej v roce 1258 vyplenili. Z této pohromy se město již nikdy nevzpamatovalo. Zůstalo zde něco z mnoha tisícileté historie?

Hlavním centrem Bagdádu je dodnes ulice Hárúna al Rashida. Tehdy stejně jako dnes se tu protínaly světy extrémně bohatých na straně jedné a extrémně chudých na druhé. K nalezení jsou zde dodnes obchody všeho druhu, kavárny, ateliéry, kina. Za doby H+Z zde byla tři ze čtyř knihkupectví v celém Bagdádu, nicméně ta byla určena jen pro vyvolené. Prostý lid však nakupoval mnohokrát pročtené knihy koutcích podloubí. Tedy prostý lid? Gramotnost v Iráku koncem padesátých let dosahovala necelých pěti procent. Proto lákala kina. Tam se číst nemuselo. V kinech se žilo. Před představením i během něj. Obecenstvo si zpívalo, zapalovalo prskavky, po setmění fandilo, radilo, křičelo nebo spílalo zrádci.

Arabskou muziku nechám úplně stranou, ale co divadlo? Herectví je nedílná součást každodenního života ve všech arabských zemích. V Bagdádu bylo tehdy divadlo jen jedno, pojmenované "King Faisal II. Hall" a tímto králem i založené. Po jeho nedobrovolném odchodu (to je trochu eufemismus, byl popraven) přejmenovaném na Divadlo lidu… Ústřední postavou tehdejšího divadla byl Yūsuf al-ʿĀnī. Původem právník, který se stal nejvýznamnějším iráckým dramatikem, režisérem a hercem dvacátého století. H+Z tehdy shlédli jeho dva kusy. Jednak hru s názvem Anā ummak yā Shākir (Šakir, jsem tvá matka). Drama odrážející mizérii obyvatel před koncem království a nástupem republiky. A komedii Šest dirhamů o lékaři, který spíš než léčí, obchoduje se zdravím. Něco mi napovídá, že by asi nebylo moc těžké takového najít i dnes.

A teď je na čase přiznat svou porážku. Vždy jsem se snažila najít konkrétní místo, které H+Z v knihách zmiňují. Tentokrát jsem to vzdala. Já prostě nejsem schopná zjistit, kde ono divadlo stálo nebo zda ještě existuje. Jediné divadlo, které se mi v Bagdádu podařilo najít je Národní divadlo na Fateh sq., které vzniklo za vlády Saddáma Hussaina. V roce 2003 bylo uzavřeno a v roce 2009 slavnostně obnovilo svou činnost. Zajímavostí pak je, že jeho stěny jsou zesíleny na ochranu proti teroristickému útoku a jeho kapacita je tisíc osob. Za sebe pak musím říct, že by se mi nechtělo do divadla, jehož stěny musí být odolné vůči teroristům… Víte někdo víc? Napište nám!

P.S.: Nenechte se mýlit, divadlo na titulku je v americkém Portlandu...