Rok palmy
Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy... Ach jo, prázdniny jsou tytam a Vánoce za dveřmi. Těžko uvěřit tomu, že ještě nedávno se někde počítal čas pouze na roky, a to jen pomocí palmy. Vítejte v ekvádorském pralese.
Nejvíce ze všech knih H+Z mne zaujala Za lovci lebek, která se věnuje jejich pobytu v Ekvádoru a především návštěvě u indiánského kmene Šuárů. Mimochodem nejsme tam poprvé viz například náš článek Ve jménu boha. Jsem té knihy tak plná, že se sem příští týden vydám znovu.
V době, kdy se H+Z mezi indiány vydali, byl tamější život ovlivněn ostatním světem jen velmi málo. Propastný rozdíl mezi tím, čeho byli svědky tehdy a tím, co je v Ekvádoru dnes, je zřejmý z dokumentu České televize – České stopy v zemi na rovníku, ke shlédnutí je pod odstavcem.
Ale zpět do minulosti. Cesta za důvěrou místních, byla velmi dlouhá. Zpočátku pomohly vymoženosti západního světa. Tak například zapalovač. Podle jedné z pověstí totiž Šuárové neznali oheň. Do té doby prý ohřívali maso pod paží a vejce v horkém písku. Až jednou maličký kolibřík lstí získal oheň od zlého Tákkea. Ten oheň sice znal, ovšem o jeho tajemství se s nimi odmítal podělit, a kdokoli se jej pokusil ukrást, toho lapil a upekl. Statečný ptáček si však raději zapálil vlastní ocásek a jím podpálil kůru suchého stromu. Těžko říci, nakolik tomu tehdy ještě indiáni věřili, ale zapálení cigarety zapalovačem jim připadalo jako zázrak. Věčný oheň hořel v každé héje a byli-li nuceni své obydlí nadobro opustit, vždy si brali s sebou doutnající poleno.
Zapalovač putoval z ruky do ruky až došel. Pak se z něj stal cenný přívěsek. Zázrak se zapalovačem se vysvětlit ještě dá, ale co čas? O své hodinky H+Z přijít nechtěli. Tři ručičky, putující kolem dokola a nikdy se nesrazí… S časem si na rovníku starosti dělat nemusejí. Stačí se podívat na oblohu a přesně víte, jak dlouho zbývá do západu slunce. Rozdíl mezi délkou dne a noci v jednotlivých ročních obdobích je totiž maximálně patnáct minut. U nás jsou to čtyři hodiny…
Proč taky měřit čas někde, kde není kam spěchat. Tramvaj jim ujet nemohla, píchací hodiny taky nepotřebovali. Dobu pití dalšího nyhámánči (číči blíže viz třeba náš článek Nápoj odvahy) nebo kolik zbývá do soumraku a je-li ještě bezpečné se vydat na lov, lze prostě určit z oblohy. Nebylo zapotřebí vědět, zda je pondělí nebo březen. Banány zrají po celý rok, třtina je také stále sladká. Jedině plody palmy čonta (správně česky "moukeň ztepilá") zrají jednou za rok a za stejnou dobu přibude na ostnatém kmeni nový proužek. Proto se šuársky řekne rok „čonta“.
Moučeň ztepilá se zralými plody | http://www.geckoeslodge.com/ 
Detail trnitého kmínku | http://botanyphoto.botanicalgarden.ubc.ca
Zpátky k videu z úvodu. Místa, do kterých se H+Z vydali po svých a pouze s nosiči jsou dnes propojená silnicí. Celý kmen má svého vůdce, vlastní rádio. Když se Česká televize snažila dopátrat někoho, kdy by byl alespoň pamětníkem návštěvy H+Z, nepodařilo se. Pan Zikmund dostal od Šuárů dopis psaný španělsky na počítači… Kdepak, už jsou uspěchaní jako my.
