Tajemství hlubin
Jeskyně Emine Bojir Chasar na Krymském poloostrově ukrývá ojedinělé formy krystalových forem, jaké nejsou známy v žádné jiné jeskyni na světě. Výzkum tu provádějí pouze čeští speleologové. Jejich vedoucí Josef Wagner o jeskyni natočil dokument.
Do jeskyně sestoupili Češi poprvé v roce 1981. V letech 2015 a 2016 jim bylo po patnácti letech umožněno vrátit se za účelem objevování nových prostor. Při průzkumu natočil Josef Wagner film, který veřejnost seznamuje s unikátním přírodním pokladem.
Co jsou to ty „ojedinělé formy krystalových forem, jaké nejsou známy v žádné jiné jeskyni na světě“? A proč se nacházejí právě v této jeskyni?
Pokusím se vysvětlit, ale není to jednoduché. V jeskyni je množství aragonitových krystalových forem, které jsou přebohaté, unikátní svým množstvím, ale obdobné najdeme i v jiných jeskyních. Ale při expedici v roce 2015 se podařilo objevit formy, či tvary krystalů, jaké dosud nebyly nikde na světě popsány. Běžně krystaly v jeskyních rostou na stěnách nebo krápnících. Zde však krystaly rostly na sobě, vytvářely jakési sloupy vysoké až 2 metry. Už to je unikátní tvar.
Aby to nebylo málo, tak se zde podařilo objevit tyto aragonitové krystalové sloupy (námi nazvané „krystalové stalagmity"), které jsou uvnitř duté. Uvnitř je zcela pravidelný válcový prostor po celé výšce „krystalového stalagmitu". Geneze takového tvaru (námi nazvaný „dutý krystalový stalagmit") byla záhadou. Až v tomto roce, kdy jsme s dovolením Alexandra Kozlova přizvali k expedici slovenské speleology, geomorfology ze Slovenské akademie věd, se podařilo z velké části genezi těchto unikátních aragonotových forem objasnit. V současné době probíhají na pracovištích Slovenské akademie věd i zahraničních laboratoří další analýzy, které by měly napovědět víc (stáří těchto tvarů, rychlost jejich růstu a možná i proč právě pouze v této jeskyni a to jen v jedné části tyto tvary vznikají).
Co je to vůbec za jeskyni? Jak vznikla a je výjimečná i něčím dalším?
Jeskyně Emine Bojir Chasar leží na hřebenu Čatyr Dag na Krymském poloostrově a je lidem známa odnepaměti. Vstup tvoří propast, ke které se váže řada různých pověstí. Jeskyně je už dlouho známá krymským speleologům. Mnoho let v ní prováděli výzkum i speleologové ze Simferopolského speleologického klubu pod vedením Alexandra (Saše) Kozlova. A v roce 1973 se Sašovi podařilo rozšířit jednu z neprůlezných puklin ve spodních částech jeskyně a proniknout do neznámých částí s unikátní výzdobou. Tato část jeskyně byla nazvána Emine Bojir Chasar Nižni a po zjištění, co se zde ukrývá, byl vstupní otvor o průměru 40 centimetrů zabetonován a objev byl utajen.
Čím je ještě výjimečná ? Kromě již popsaných aragonitových krystalových forem je v jeskyni obrovské množství krystalů kalcitu, tvořících nejrůznější bizarní tvary. Další jedinečným zjištěním bylo, že krystaly aragonitu často pokrývá povlak ankeritického dolomitu. Jeskyni lze bez nadsázky nazvat „Klenotnici krasu", neboť se zde vyskytují téměř všechny formy (speleotémy) jeskynní výzdoby.
V roce 1981 jste byli společně s Ukrajinci spoluobjeviteli jeskyně – můžete krátce zavzpomínat?
Část jeskyně tzv. „Nižni" byla objevena simferopolskými speleology v roce 1973. Poté byl objevitelský otvor uzavřen a další objevování probíhalo po jeho otevření výjimečně. Až v roce 1981 byli přizvání ke společné expedici do této jeskyně členové Speleologického klubu ORCUS z Bohumína. V roce 1981 pracovala v podzemí společná expedice simferopolských a bohumínských speleologů nepřetržitě osm dní. V podzemí byl vybudován tábor, kde žilo třináct speleologů. Výstup na povrch byl v té době velmi složitý, neboť vedl přes těžce překonatelnou úžinu zvanou „Molnia“ (Blesk), přes kterou se někteří účastníci expedice dostávali celý den a překonali ji pouze ve slipech. Expedice poprvé mapově a fotograficky dokumentovala jeskyni, objevila další části jeskyně a svět byl poprvé o této jeskyni a o tom, co ukrývá, informován.
Po skončení expedice byla jeskyně „Nižni“ opět uzavřena betonovou zátkou až do roku 2000, kdy byla připravena další společná expedice bohumínských a simferopolských speleologů a byla provedena nová filmová a fotografická dokumentace jeskyně.
Od 2002 začíná série výzkumných expedicí vedených již hlavně speleology klubu ORCUS zaměřené na výzkumy geneze krystalových forem v této jeskyni. Byl postupně odebírány vzorky sedimentů, vod, krystalů…, které byly analyzovány jak v českých tak zahraničních odborných institucích. To vše bylo možné organizovat na pozvání a svolení Alexandra Kozlova, který po rozpadu Sovětského svazu zakoupil část území na platu Čatyr Dag a stal se protektorem a vlastně zachráncem jeskyně Emine Bojir Chasar a dalších jeskyní na platu. Výzdoba v ostatních jeskyních na platu Čatyr Dag byla totiž již zcela vypleněna a zničena.
Jaké nové prostory jste v letech 2015 a 2016 objevili? Jak velká je tedy nyní objevená část jeskyně a co tušíte, že je za tím?
Jeskyni jsme při našich expedicích zkoumali mnohokráte a mnohokráte se snažili proniknou do nových částí. Řadu let jsme pozorovali malý otvor v jedné z jeskynních stěn, za kterým bylo vidět neznámou zatopenou prostoru. V roce 2015 jsme do podzemí transportovali hadice a začali vodu vypouštět. To se podařilo jen zčásti a poprvé jsme pronikli do nových prostor, které ale byly stále z velké části zatopeny. Proto jsme v roce 2016 pokračovali ve vypouštění vody a po třech dnech se podařilo proniknout do dvou sálů nazvaných „Vodní svět". Už tehdy jsme ale věděli, že skapávající voda opět jednou tyto prostory vyplní. Ale netušili jsme jak rychle. Při expedici v tomto roce voda již zaplnila „Vodní svět" ze tří čtvrtin. Víme ale, že zde jeskyně dále nepokračuje.
Jste výhradním fotografickým a filmovým dokumentaristou jeskynního systému na Krymském poloostrově. Jak se člověk stane jediným, kdo smí dokumentovat jeskyni, potažmo v cizím státě?
Vše se odvíjí od mého přátelství s Alexandrem Kozlovem, dříve vedoucím Simferopolského speleologického klubu, dnes majitelem firmy ONYX-TUR v Simferopolu. Vlastně dnes majitel a protektor i jeskyně Emine Bojir Chasar. Se Sašou jsme se poznali na první společné expedici na Krymském poloostrově v roce 1979 a současně jsme zjistili, že máme stejný přístup k ochraně přírody a tedy i jeskyní. Stejně jsme cítili, jak připravovat lidi na náročné speleologické a speleoalpinistické expedice na Kavkaz… Speleologie pro nás oba byla životním posláním a obětovali jsme jí mnoho. Bez Saše by má záchrana z propasti K-2 na Kavkaze v roce 1980, kde mne zranily padající kameny, byla mnohem složitější. Vzájemná důvěra a důvěra Saše v to, že pod mým vedením nebude v jeskyni Emine Bojir Chasar zničen jediný krystal (pro sběratele minerálů mají velikou hodnotu) snad vedla k tomu, že od roku 2000 vlastně již Saša do podzemí Emine Bojir Chasar Nižni nesestoupil a všechny expedice probíhaly pod mým vedením. Kromě Speleologického klubu ORCUS do jeskyně také nikdy nikoho cizího nepustil.
Kolik času jste při posledních expedicích na Krym strávil v podzemí?
To lze jen těžko spočítat. Sečtu-li všechny výpravy na Krym (pouze ty na Krym), pak to budou měsíce času v podzemí. Od roku 1979 jsem byl na Krymu již po padesáté sedmé.
Jak probíhá natáčení a fotografování v jeskyni? Jakou techniku s sebou máte, čím svítíte... jakou zátěž navíc to znamená?
Samozřejmě je složitý už sám transport filmové techniky. Propasti, plazivky, voda, bahno… a pochopitelně všude tma. V podzemí nenatáčím sám. Pracuje celý kolektiv, bez kamarádů se světly, „herců", druhého kameramana by to nešlo. Někdy za foťákem, někdy jsem za kamerou, ale to vše probíhá současně s výzkumným programem v jeskyni. Chceme být v podzemí co nejkratší dobu, abychom nenarušovali specifické mikroklima tohoto uzavřeného světa. Takže někdy je natáčení pouze dokumentací toho, co děláme. Samozřejmě se do jeskyní snažíme dostat kameru co nejmenší velikosti, některé záběry jsou pořízené i na zrcadlovku. Osvětlení je za pomoci ručních aku-LED reflektorů nebo pouze při našich čelových světlech.
Je to nebezpečné? Jaká rizika musíte vzít v úvahu?
Speleologie patří ke sportovně-vědeckým disciplínám, které mají svá rizika. Samozřejmě všichni účastnící musí být dobří speleoalpinisté. Chyba při zdolávání propastí se platí hodně draze. Tuto jeskyň dobře známe. Víme, že zde nehrozí ani zaplavení, ani závaly kamení… Nepatří k těm náročným, jako třeba byly tisícimetrové propasti na Kavkaze.
Je nějaká naděje, že jeskyně bude zpřístupněna veřejnosti? Nebo zůstaneme odkázáni na krásné filmové záběry a fotografie?
Horní části jeskyně Saša Kozlov zpřístupnil a je navštěvována stovkami turistů. Ale část „Nižni“ nebude nikdy zpřístupněna veřejnosti ani speleologům. Není možné narušit specifické mikroklima, celý uzavřený mikrosvět, možná můžeme říci i ekosystém. Stále ještě procesy, které vedly k jeho vzniku, dobře neznáme. I my jsme se rozhodli po letošní expedici tuto část jeskyně na delší dobu zakonzervovat.
Jaký je podle vás vrchol filmu, na co bychom se měli nejvíce těšit?
Film (a fotografie) jsou jediným dokladem o existenci toho, co jeskyně Emine Bojir Chasar ukrývá. Je těžko vypíchnout, co je nejzajímavější a nejunikátnější. Film nikdy nezachytí to, co příroda za miliony let vytvořila a co by člověk mohl za pár let zničit.
Jen na dokreslení, jak krystaly, které připomínají ledovou jinovatku, jinde bohaté květy chryzantém, hlavice květáku či trsy mořských korálů, působí na člověka. Slovenská geoložka Monika s námi byla v této jeskyni letos poprvé. A po jejím shlédnutí si přála jediné: půlden sama seděla mezi kolonami krystalových stalagmitů, pozorovala a nasávala – jak sama říkala – energii z nich pramenící.
