Poštovní záhada

13. 10. 2017 – Paraguay, Amerika

Hanzelka a Zikmund

Možná ten pocit znáte. Otevřete poštovní schránku a na vás vypadne pohled. U nás doma to udělá spoustu radosti a pohled je hrdě vystaven všem na očích. O to větší překvapení na mne čekalo, když mi odesílatel sdělil, že však posílal pohledy dva. Ve stejný den a ze stejné schránky…

Možná úvod na první pohled nevypadá jako příspěvek hodný rubriky Po stopách H+Z, ale věřte nebo ne, právě včerejší příhoda s pohledem mi evokovala vzpomínku z knihy Tam za řekou je Argentina. Nejsme v Paraguay poprvé a je zvláštní, že můj tehdejší článek inspirovala příhoda ze současnosti (viz Turbulentí prezidenti). Patrně toho máme s touto středoamerickou zemí společného víc, než se na první pohled může zdát.

Ale k věci. Paraguay je pětkrát větší než Česká republika a třináctkrát než Belgie. Po válce měla jihoamerická republika něco málo přes jeden milion obyvatel a hustota osídlení byla tři lidé na km². Ovšem musím být aktuální, takže na místě je říci, jak je to dnes. Obyvatel je v Paraguay zhruba šest milionů a kousek a hustota osídlení se tedy zákonitě zvedla na závratné číslo šestnáct. (Jen pro srovnání, u nás je to nyní sto třicet čtyři.) Z toho plných třicet procent žije v Asunciónu. V době, kdy tudy projížděli H+Z bylo v hlavním městě soustředěno plných sedmdesát pět procent veškeré paraguayské kupní síly. Země nadále zůstává druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky.

Tolik reálie a teď k té poště. V Encanarciónu však byli na poště konsternováni, když potřebovali poslat pět doporučených dopisů do Československa. Tehdy jim na místo známek začala asi čtrnáctiletá úřednice vypisovat stvrzenky s odůvodněním, že se ceniny nalepí ráno. Letadlo mělo přiletět stejně až za tři dny. Na vysvětlenou vytáhla z přihrádky pouhou jedinou známku v hodnotě jednoho guaraní a několik patnácti centávových. Prý je půjdou večer koupit. S takovým postupem H+Z nesouhlasili. Na poštovních službách byli zcela závislí. Africké zkušenosti jim dávaly za pravdu. Dopis dojde na místo určení jedině tehdy, orazítkuje-li jej poštovní úředník ihned.

Vysvětlení neobvyklého postupu se jim dostalo záhy na večeři u majitele prosperujícího podniku a bylo více než prosté. Señor González je ujistil, že v jeho podniku je známek vždycky dost. Poštovní správa známky vydala pouze tomu, kdo měl velkou bankovní záruku. Pošťákům proto nezbývalo, než si je k němu do firmy chodit kupovat vždy na den dva dopředu. Průměrná tehdejší měsíční mzda poštovního úředníka dosahovala asi patnáct guaraní. Bylo by možné se spolehnout na čest úředníka, že nalepí na pět dopisů známky v hodnotě svého měsíčního platu?

P.S.: Jsem zvědavá, kdy dorazí ten druhý pohled. A již šest týdnů marně čekáme na další pohled z Británie. Ach jo.