Na horské dráze

20. 10. 2017 – Bolívie, Amerika

Hanzelka a Zikmund

Každý rok jsme chodili na Matějskou, kde jednoznačným vrcholem byla návštěva stařičké horské dráhy. Jako dítě jsem to milovala, ten šimravý pocit v břiše. Nevím, zda bych však skousla skutečnou horskou dráhu, tu v Bolívii.

Před skoro sedmdesáti lety H+Z překonávali se svou Tatrou výšky a vzdálenosti, na které by si našinec troufl jen stěží i s moderním vybavením. V knize Přes Kordillery je příloha, která přehledně mapuje výškový profil cesty dlouhé 6550 km zdolané mezi Buenos Aires a Limou. Zhruba do kilometru 2600 se nic moc nedělo. Jen pro představu maximální převýšení do té doby bylo nanejvýš tak pět set metrů. Jenže pak to přišlo. Do slova a do písmene horská dráha. Z Pampa Blanca v nadmořské výšce 760 m vystoupali během tří set kilometrů do závratných 3700 m v Tres Cruces, ale to byl jen začátek.

Teprve v Bolívii a Peru však začala stát cesta skutečně za to. Například z La Paz podnikli dvoudenní výlet do provincie Yungas. La Paz je nejvýše položené hlavní město světa, protože se rozkládá ve výšce tři tisíce sedm set metrů nad mořem. Není to jeho jediné prvenství, ale o tom někdy příště. Pouhých sto dvacet kilometrů od hlavního města, kde průměrná denní teplota během celého roku osciluje mezi pěti až devíti stupni Celsia, se nachází tropická oáza. Takovou odbočku si nemohli nechat ujít.

Stačila maličkost. Nad La Paz vystoupat kilometr do výšky a pak hurá dolů do devíti set metrů nad mořem. Z toho se musí zákonitě zatočit hlava každému. Pro ty, jež nečtou důkladně, to pro jistotu zrekapituluji. Během sto dvaceti kilometrové cesty klesli o fantastických tři tisíce osm set metrů níže. Jen ta představa ve mně vyvolává horskou nemoc a zalehlé uši. Cílem bylo Chulumani jedno z kokových center Jižní Ameriky.

Nejen cesta dolů, ale i zpět nahoru byla náležitě dobrodružná. Ačkoli bylo teprve na začátku období dešťů, pár minut zdržení by bylo stačilo a zpět do La Paz by se byli jen tak nedostali. Mohutný sesuv půdy tenkrát Chulumani odřízl od zbytku světa na celé dva týdny. Místní průvodce señor Vargas přesto zůstával v klidu. „Dokud řeka pod námi nezežloutne, můžeme jet v klidu dál. Kalná řeka znamená, že sesuv dopadl až do vody. Pak budeme muset vyhledat bezpečné místo k několika dennímu táboření.“ Po těchto slovech bych se cítila rozhodně klidnější...

Stejně tenkrát jako dnes jsou zde na pořadu dne sesuvy půdy, pády kamenů a smrt. Statistika je neúprosná. Cesta je lemovaná bezpočtem křížů. Ročně tu zemře až tři sta lidí. Provoz na zdejší silnici má proto svá specifická pravidla. Jedno z nich říká, že vozidlo jedoucí dolů nemá nikdy přednost. V případě, že je cesta dostatečně široká pro míjení dvou vozů platí, že řidič musí přesně vidět, jak daleko mu zbývá do propasti, tedy, po většinou se řídí vlevo. Na internetu se sice dočtete, že silnice prošla mezi lety 1986 a 2006 rekonstrukcí, ovšem většina videí a fotek ukazuje, že zdejší jízda je stoprocentně adrenalinovou záležitostí. Navíc stejně jako tenkrát cesta dolů trvá tři hodiny a výbava vozů na tom nic nezměnila.

P.S.: Původní horská dráha z Holešovic je pouhým chabým odvárkem proti hrůze, která je nainstalována v New Jersey s tajuplným názvem Kinda Ka. Přetížení 5G. Pane Bože! To už není jen o šimrání v žaludku...