Barevná hrdost

17. 11. 2017 – Guatemala, Amerika

Hanzelka a Zikmund

Střední Amerika mne fascinuje. Přes všechnu bídu, která je patrná skoro na každém kroku, místní lidé přímo hýří barvami. Proti obyvatelům Guatemaly je celý západní svět trapně fádní.

Jako většina zemí jižní a střední Ameriky, historie se na Guatemale podepsala svým brutálním způsobem. Jako by nestačilo, že země byla téměř tři sta let v područí španělských dobyvatelů, ve dvacátém století byla dalších čtyřicet let decimovaná občanskou válkou (1960 – 1996), vedenou mezi vládou podporovanou Spojenými státy a levicovou guerillou. V prvních deseti letech byly mezi oběťmi hlavně studenti, dělníci a odborníci, ale v následujících především venkovští mayští zemědělci a nebojovníci. Zmizelo na čtyři sta padesát vesnic, více jak milion obyvatel bylo nuceno opustit své domovy. Suma sumárum 83 % všech obětí války byli indiáni. Přes to všechno tvoří potomci mayské populace skoro šedesát procent obyvatel.

Není to poprvé, co s H+Z mířím do tohoto středoamerického státu (viz náš článek Samičky nekupujte!). Země jim natolik učarovala, že neváhali a označili ji za nejpestřejší zem celé Latinské Ameriky. Vedle horských masivů, jsou tu tropické nížiny, rozlehlé plantáže, džungle, sopky, mořské pláže, ale i vysokohorská jezera. 

Pestrost ovšem nespočívá pouze v geografii. Rozlohou a počtem obyvatel je Guatemala o třetinu větší než ČR, ovšem hovoří se tu více než dvaceti indiánskými jazyky. I společník H+Z, řidič kamionu Julio sám Indián, který je dopravil s porouchanou Tatrou až do Mexika, domorodcům v Sololá nerozuměl ani slovo. A ty barvy! Stačí navštívit jakýkoli trh a z petrosti vám bude přecházet zrak. Potkáte-li zde někoho oblečeného nudně, bude zcela jistě Ládinos – neindián.

Nejzvláštnější tečku za pobytem v Guatemale udělalo setkání s hrnčířským obchodem. Obrovské srostlice hnědých koulí pochodující na dvou tenkých nohách. Až na vzdálenost padesáti metrů bylo patrné, že ony srostlice tvoří shluk vypalovaných hrnců umně svázaných za ucha dohromady. Nad hrnci otýpka smolných loučí na zátop a pár cestovních potřeb. Takto naloženi jsou schopni indiáni urazit za den až čtyřicet kilometrů. Pak prodají a jdou domů pro další. Prodají-li všechno, naloží do prázdné krosny kameny, aby nevyšli ze cviku, nezchoulostivěli…

Mnohokrát za svůj pobyt v Jižní Americe se setkali s bosýma nohama, které se vláčely s břemeny. Ať to bylo na Guánových ostrovech (viz Článek o hovně), v Ekvádoru při nakládání banánů do útrob lodi nebo kdekoli v horách ve sněhu. Až mrazí z postřehu, který si neodpustili na závěr kapitoly v knize Mezi dvěma oceány. „Před půl druhým stoletím přirovnal Alexander Humboldt Jižní Ameriku k hladovému žebrákovi, který sedí v hroudě zlata. Změnilo se něco od těch dob? Ano! Nad zemí už nelétají jen kondoři, ale i trysková letadla! Jenže Indián se však dál plahočí pod svými břemeny přes hory a doly a šetří tažná zvířata, protože ta mají větší cenu než člověk…“