Dát nebo nedat?

5. 1. 2018 – Indie, Asie

Hanzelka a Zikmund

Vždy, když H+Z trávili někde delší čas na jednom místě, naleznete v jejich knihách poutavý popis osob, které bydlely nebo pravidelně procházely sousedstvím. Dillí nevyjímaje. Nutno říci, že tyto popisy mne nesmírně baví.

Ale popořádku. Dillí bylo také jedním z měst, která H+Z poznali velmi zblízka neboť zde strávili řadu týdnů. Své zážitky popisují v knize Světadíl pod Himálajem. V hlavním městě bydleli na Golf Links road. V současné době je tato čtvrť považována za jednu z nejdražších. Jedná se o oblast přístupnou pouze branami, kde nejsou žádné obchody. Blízkost k diplomatickým misím, OSN nebo například mezinárodním školám znamená oblibu především mezi expatrioty a bohatými Indy.

Jen těžko říct, kolik z toho platilo, když zde pobývali H+Z. V knize jednoznačně zmiňují, že milovníci ticha by se měli raději Indii vyhnout, a to i místům, která na první pohled vypadala jako oáza klidu – tedy například zahradní a vilové čtvrti v centrálním Dillí. I zde se totiž snažili přijít si na své takzvaní „hawkers“ (ti, kdo disponují bystrým zrakem). Jejich příchod byl vždy doprovázen jistým typem zvuku. Jednou to mohl být cinkot rolniček, jindy chřestot nářadí, pouhé vyvolávání, zpěv nebo třeba zvuk housliček. Ať se jednalo o řemeslníky, obchodníky, potulné umělce nebo žebráky, ne vždy bylo snadné jednotlivé kategorie od sebe odlišit. Jedno měli společné všichni. Jejich ostří zrak viděl skrz záclonu a nikdy neplýtvali svým umem před prázdným domem.

Cínovač ohlašoval příchod plačtivě, zámečník všeuměl se dostavil za chřestotu svých nástrojů. Nejzajímavějšími z této kategorie byli bratři zelináři. Svou přítomnost oznamovali hlasitým „frútmen!“ (protože cizinci dovedou náležitě ocenit plody indického slunce) a hned vzápětí tišeji „sabjī vālā“ (foneticky v hindi viz zde). Střídali se po dni a ulicí procházeli jako první nejpozději v sedm deset. Po Vánocích se jeden z dua bratrů Rámakrišna – Rámasvámí vytasil s neodolatelnou nabídkou, že má „amrúd“. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila co, že to vlastně je. Vězte, že český překlad zní „kvajáva“. Jedná se o chutné ovoce, které se chlubí mnoha výhodami. Namátkou třeba vysokým množstvím vitamínu C a antioxidantů, zázračnými účinky na pleť a srdce, zabraňuje růstu rakovinných buněk, zlepšuje vidění, a dokonce s ním můžete zhubnout.

Ovšem obchodníci a řemeslníci nebyli ti jediní, které u domu potkávali. Za doprovodu bubínku a chřestítek se pravidelně dostavovalo umělecké uskupení ve složení muž, kozel a opice. Na opice nikdo zvědavý nebyl, těch bylo po městě dost a dost, ale kozlík byl šikula. Umně se dokázal postavit všemi čtyřmi na tři na sebe vyskládané špalíčky o velikosti pěsti. Artistu ohlašoval bubeník, dětské taneční trio zas rolničky.

Zvláštní kategorií byli žebráci. Nevidomý zpěvák za doprovodu houslí dorazil do Golf Links vždy v pondělí. Malomocný jezdil dvakrát měsíčně a svá postižení vždy ukazoval jen novým nájemníkům. A pak tu byl žebrák elegán. V jeho případě dostalo pořekadlo „čas jsou peníze“ naprosto hmatatelný rozměr. Jeho kvílení, přímluvy u svatých a patrně i nadávky se nikdy nemíjely účinkem. Jednou chtěli H+Z zkusit jeho vytrvalost. Deset minut a ani o minutu déle se ta hrůza poslouchat nedala. Nakonec sebral svou rupii a s anglickým „Sáhibe, nechodím přeci každý den!“ se odebral kvílet o dům dál.

Tou dobou bylo v hlavním městě evidováno na sedm tisíc žebráků a jeden tisíc malomocných. V tisku tehdy vyšel článek hlásající, že nejlepší by bylo po celé Indii rozšířit bombajský zákon o potírání žebroty z roku 1959 (a to se také stalo viz plné znění) a všechny jednoduše pozavírat… Žebrota v Indii je dodnes kriminálním činem. O tom, zda žebrákům dávat nebo ne, pojednává zajímavý článek zde (v angličtině). Suma sumárum, jste-li měkkosrdcatí, podpořte raději někoho, kdo je viditelně zmrzačen. Nikdy ženy s dětmi. Povětšinou nejsou jejich, navíc jsou děti často zdrogované nebo ukradené. Oficiální čísla tvrdí, že ročně zmizí kvůli žebrotě v Indii na čtyřicet čtyři tisíc dětí, neoficiálně se hovoří až o milionu (viz např. zde). Žebráci také zpravidla podléhají přísným zákonům mafie. Většina si jich pak tímto způsobem obživy přijde na víc než v zaměstnání a ztrácí tak jakoukoli motivaci pracovat.