Petr Slavík
Petr Slavík patří mezi lidi, kteří se s láskou k divočině narodili. Toulky odlehlými kouty světa jako jsou chilské Andy nebo bolivijské deštné pralesy, vyústily v touhu zaznamenat poslední střípky divočiny objektivem fotoaparátu. „Tuláctví“, jak nazývá Petr Slavík své cestovatelské začátky, se změnilo v přesně plánované a náročné expedice za vymírajícími druhy živočišné říše. Návraty k horským gorilám do Ugandy, neúspěšné putování s himalájskými pastevci za sněžným levhartem nebo marné hledání „šedého ducha pralesa“ v zelené džungli Bornea. „Zase jsem nic nepřivez!“ říká po návratu z takových cest a ti co ho znají, vědí, že lže.
Fotografie, které Petr Slavík ze svých expedic přiváží byly veřejnosti představeny v několika autorských výstavách. „Vzpomínky na Afriku“, „ Ztracený svět“ nebo benefiční večer „V tropech tří světadílů“ nejsou pouhým představením autorovi tvorby. Výtěžek z pravidelně pořádaných aukcí, které zahajují Petrovi výstavy, je vždy věnován na chov vzácných a ohrožených druhů.
Přestože je Petr Slavík zaměřením fotograf divočiny, nevyhýbá se ani jiným tématům. Na jedné z jeho afrických cest vznikl humanitární projekt „Dětský svět bez hranic“. Stejnojmenná výstava v Nostickém paláci podpořila pobyt sociálních pracovníků v zambijské Lusace.
„Život je opravdu jen cesta a my věční poutníci, hledači krás a dobrodružství“, říká o svém putování za opravdovou divočinou, ale není mu lhostejný ani život zvířat chovaných v zajetí. Úzce spolupracuje se Zoo Ústí nad Labem. Je autorem knihy „Divoká srdce“, která představuje její obyvatele. Zoologické zahrady považuje za zařízení sloužící k nápravě lidských chyb. „Až člověk přestane narušovat životní prostor ostatních tvorů, nebude třeba mříží k záchraně druhů“, říká Petr Slavík a mizí se svým fotoaparátem do některého z dalších míst naší divoké planety.
Jeho životní krédem je: „Jdi tak, abys nepošlapal!“
