Jak se točil seriál Ve stopě predátora
Přestože měl Petr Slavík za sebou několik měsíců příprav scénářů, mnoho hodin diskusí, castingů na parťačku, zkrátka mnoho práce, byl v okamžiku, kdy za ním zacvakla branka pasové kontroly, opět na úplném začátku. Režisér, pod jehož vedením měl seriál vznikat, nemohl odletět.
Na TV obrazovky stanice PRIMA ZOOM vstoupila v květnu 2017 trilogie dokumentárních filmů Ve stopě predátora. Téměř dva roky před tím se na letišti v Praze sešla pětice velice různorodých lidí. Petr Slavík, Kristýna Chmelová, Daniel Mareček, Steve Lichtag a já, režisér…
Když se to po…
S Petrem jsem se po celou dobu příprav viděl jednou. Věděl jsem, že letím do Brazílie a že do letadla je nakládáno několik kufrů s technikou. Na facebook jsem vyvěsil status: „Letím do Amazonie“.
Jak asi bylo Petru Slavíkovi, který vytopil balík peněz za projekt, který noc před odletem ztratí hlavního tvůrce? Jak se může cítit člověk, který půl roku připravuje natáčení v brazilském Pantanalu, aby nakonec zjistil, že borec, co ho má točit, letí do Amazonu? Tím bych ukončil popis předodletové přípravy.
Pojďme točit
Na filmařině se mi líbí, že je různorodá. Každý tvůrce má svoje jediné správné představy, jak by mělo dílo vypadat. Jenže já nevěděl. Sebevědomí padlo na hubu. A když přišla otázka: „Rejžo, co budeme dělat?“ propotil jsem zbytek oblečení, které v tom brazilském horku ještě bylo suché.
Natáčení ale chytilo rytmus. Budíček kolem páté. Snídaně ještě za tmy, pochod k řece, nalodění do dvou člunů a za svítání plavba do lokalit, kde se měli vyskytovat jaguáři. Ano, právě tito predátoři jsou tématem prvního dílu Ve stopě predátora. Den na řece končí těsně po setmění, kdy dorážíme do Jaguářího kempu. Dáme sprchu, večeři, kajpiríňu, … Při tom se stahují data, dobíjí baterky a nakonec se vše vyčistí a zabalí na ráno.
Točení na řece je specifické v tom, že se člun stále houpe. Použití stativu je téměř nemožné. Pantanal byl pro mě vysokou školou točení z ruky. Navíc většina na objektiv 70-200 mm, což byla opravdu makačka.
Neuč drona plavat…!
Dron je dnes standardem v jakémkoliv projektu. Jakmile není dron…. Zkrátka jsme jej také měli. Dan Mareček měl na starosti tento typ leteckých záběrů. Chtěl jsem natočit scénu člunu plujícího s našimi hrdiny po slepém korytě řeky. Ranní slunko bylo těsně nad obzorem. Nefoukal vítr, rákosí se hemžilo volavkami, kajmani se líně převalovali na březích nebo se nechali nést vodní hladinou. Motor zarachotil a uvedl člun do pohybu. Díval jsem se Danovi do monitoru a sledoval záběr. Po chvilce jsem zvedl oči. To, co jsem uviděl, mě paralyzovalo. Dron vletěl pod vysoký strom, který se vypínal nad hladinou řeky. „Pozor!!!“ To bylo jediné, co ze mě vypadlo. Dan se polekal a logicky poslal kvadrokoptéru vzhůru. A jak to dopadlo? Podívejte se na toto video:
Mezi brazilskými vaqueros
Když se řekne kovboj, vybaví se mi týpek z reklamy na Marlboro nebo legendární Old Shatterhand. Jenže tady v Pantalu je to nejspíše třináctiletý kluk v tričku oblíbeného fotbalového týmu a ošoupaných džínách. Kluk, co se zřejmě nejprve naučí sedět v sedle a teprve pak chodit. Kluk, co napoprvé chytí koně do lasa, osedlá ho a pak s ním žene mnohohlavé stádo krav kamkoliv je třeba.
Tak mezi těmito vaqueros jsme trávili druhou část cesty za jaguáry. Sledovali jsme, jak pracují, jak značkují krávy, dojí mléko, vaří pravé kovbojské rizoto… Dělali jsme to vše s nimi. Teda Petr a Kristýna. Já si je stavil do světla, honil sem, tam a zase zpět. Bavili jsme se všichni. My tím, že jsme si hráli na kovboje. Oni naší nemotorností a údivem nad jednoduchými věcmi, které jim přišly nicotné.
Jaguár
Poslední den v Pantanalu vyrážíme opět na Rio Cuiabá. Po celodenní plavbě se ozve z vysílačky našeho průvodce nesrozumitelný křik. Jeho kolegové našli jaguára. Velkého samce, který na břehu řeky loví kapybary. Během chvilky jsme u našeho hrdiny. Stojí na břehu a dlouze pozoruje své obecenstvo. Popravdě nevím, co dřív. Střídavě mířím objektivem na tu obrovskou kočku a periferně vnímám Petra, abych natočil i jeho akci. Jaguár se pomalu dá do pohybu. Zaregistroval šelest v rákosu. Jde s elegancí, jako by věděl, že jej sleduje několik objektivů. Naposledy se na nás podívá, jako by se ptal: „Jste připraveni? Jo? Tak sledujte.“
Odrazí se a dlouhým skokem dopadá do hustého křoví. Už je vidět jen pohyb v hustém porostu. Jaguárova mediální chvilka skončila. Teď je čas na jídlo, a to si vychutná v klidu, tam kde ho nebude rušit cvakání fotoaparátů.
Ještě jednou a intenzivněji
Odplouváme. Prožili jsme mnoho a viděli ještě více. Druhý den ráno uhání naše dodávka po legendární Transpantaineiře. Přemýšlím, co mě čeká. Pantanal podruhé? Ano. Na mé filmařině je hezké to, že když se vrátím domů, dřív či později postahuji data, a pustím se do střihu filmu. Cestuji časem a vzpomínkami zpět. Znovu prožívám veškerá dobrodružství. A možná, … možná i s větší intenzitou. Protože když točím, tak nevnímám, co se děje okolo.
Fotografie Petra Slavíka z Pantanalu:
Fotografickou knihu Petra Slavíka Blízká setkání vydalo nakladatelství JOTA.
