Za jazyky lovců lebek
Ochutnávka z připravované knihy Mizející hlasy: cesty za ohroženými jazyky, je výsledkem výzkumné cesty na Filipíny. Pohledem jazykovědce dostávají ostrovy nový rozměr.
Filipíny patří přesně k těm částem světa, které mají i dnes pro nás připraveny spoustu překvapení, včetně těch objevitelských a vědecky užitečných. Žádné nové hory, jezera či prameny řek tam už sice neobjevíte, zato o živé přírodě Filipín a jejich hlasech máme dosud jen kusé informace. Filipínské souostroví jsou významnou oblastí co do počtu ohrožených jazyků. Mým hlavním cílem byly horské oblasti ostrova Luzon a jeho původní obyvatelé – potomci lovců lebek etnika Ifugao.
Country písně Johnnyho Cashe mezi Ifugai
Sedím na hraně nejvýše položené rýžové terasy v osadě Batad a shlížím do obrovského amfiteátru pode mnou. Za zády hustým porostem zarostlá hora. Jako bych si hověl s kukátkem ve vypolstrované lóži nebo postával v horních patrech antického divadla, třeba toho v Akropoli, a bez dechu sledoval dokonale odvedené představení; jen místo herců pozoruji členy komunity etnické skupiny Ifugao, jak si jdou po své práci. Ženy, shrbené a s vodou nad kotníky, rytmicky osazují rýžoviště. Muži, rovněž s ohnutými hřbety, opravují vodou narušené stěny rýžových polí, které jsou seskupeny do fascinujícího řetězce stupňovitých teras. Po obou stranách, na úbočích svahu jsou roztroušeny domky Ifugaů, mnohé z nich původních tvarů, díky kůlům vyvýšené nad terén, se zábranami proti vniknutí krys, které by mohly zničit cenné zásoby rýže uschované pod střechou. Některá obydlí jsou ozdobena zvířecími lebkami, kolem všech se válí pletené koše a klece na drůbež, mezi nimi pobíhají psi a prasata. Tu zahlédnu dítě přisáté k matčinu prsu, tu stařenu, co je příliš nemocná na to, aby pracovala. Do toho z rádia country písně Johnnyho Cashe, které tu k mému překvapení vůbec neznějí nepatřičně. A proč by vlastně měly? Práce na bavlníkové plantáži, kterou Johnny zažil v dospívání, se od pěstování a sklízení rýže tolik neliší. V obou případech jde o těžkou, doslova úmornou zemědělskou disciplínu, která tříbí osobnost a zaslouží si velký obdiv. Vítr stojí, slunce je v nadhlavníku, Big River hraje už alespoň počtvrté. „I'm gonna sit right here until I die“.
Osmé divy světa
Nadsazená hodnocení příliš často neodpovídají realitě, ale hovořit o rýžových terasách Ifugaů a dalších etnik žijících v srdci největšího filipínského ostrova jako o osmém divu světa je podle mě v pořádku. Tradiční filipínská rýžoviště svými proporcemi vskutku připomínají architektonické skvosty starověku. Stejně jako Rhódský kolos nebo Maják na ostrově Faru je stvořily lidské ruce, ty nejstarší terasy navíc v podobné době, přibližně ve třetím století před Kristem.
Tehdy dorazila na ostrov Luzon první vlna přistěhovalců – předků dnešních Ifugaů. Byli malajské krve a přelidněná území své domoviny opustili ve víře, že někde jinde naleznou volnou půdu. Na chatrných lodích se vydali přes Jihočínské moře, mnoho jich cestou zemřelo, mnoho bárek ztroskotalo v divokých bouřích. Ty, které uspěly a bezpečně přistály u luzonských břehů, s sebou nevezly pouze lidi, nýbrž také rostliny, semena, drůbež a vepře. K jídlu, ale rovněž jako obětiny bohům, kterým vyjádřili vděčnost za to, že přežili. Pak se vydali do hor, kde založili první kolonie. Brzy se však ukázalo, že západní strana ostrova není pro pěstování rýže nejvhodnější, postrádá potřebné množství srážek. Vydali se proto dál na východ, hlouběji do vnitrozemí.
Cestou jistě narazili na původní obyvatele Filipín negritské Agty a donutili je jít jim z cesty. Postupně zdolali i ty nejstrmější hřebeny, až nakonec dospěli do míst, která se měla stát jejich novým a trvalým domovem. Prudké svahy proměnili v terasová pole, horské potoky svedli z koryt a napojili na promyšlený systém zavlažovacích kanálů. Vše jen za využití dřevěných a kamenných nástrojů.
Trvalo to léta, celé dekády, ale vyplatilo se. Ifugaové vytvořili fungující, soběstačnou společnost, která se rozvíjela po téměř dva tisíce let, než její izolaci narušili nově příchozí, nejdříve Španělé a několik století nato Američané. Dnes už Ifugaové, Bontokové a další vypadají podstatně jinak než na nádherně kolorovaných fotografiích, které roku 1913 zveřejnil The National Geographic společně s doprovodným textem Deana Worcestera. Zároveň nelze nevidět, že i dnes, po více než sto letech, praktikují mnohé z tradiční kultury. O co jde konkrétně, prozradím za chvíli. Teď mi dovolte vrátit se na samý počátek mé cesty.
Tři sta let v klášteře a padesát let v Hollywoodu
Než jsem vyrazil za lingvistickým dobrodružstvím do divokých hor centrálního Luzonu, strávil jsem několik dní v hlavním městě. Nebudu zde líčit všechny útrapy, které mi Manila způsobila, ale je spravedlivé dát na vědomí, že rozhodně nejde o nejpříjemnější místo. Je smutnou pravdou, že jsem si v Manile oblíbil jen dvě místa. Tím prvním je Národní muzeum filipínského lidu (The National Museum of the Filipino People), od kterého jsem si sliboval, že mi pomůže upevnit si znalosti národopisu filipínských ostrovů, a Rizalův park. Jde o rozsáhlou plochu v centru Manily, pojmenovanou po nejznámější postavě filipínských dějin Dr. José Rizalovi. Narodil se roku 1861 a v osudu měl napsáno, že se stane hrdinou filipínského odporu proti Španělům. Bylo to právě v Rizalově parku, kde jsme si dali první schůzku s mým filipínským průvodcem a tlumočníkem Orlandem, abychom společně probrali detaily naší výpravy do hornatého vnitrozemí.
O Filipínách koluje vtipná hláška, že prožily tři sta let v klášteře a padesát let v Hollywoodu. Jde sice o bonmot, ale jak je pro bonmoty příznačné, bývá na nich velký kus pravdy. Španělské a americké dědictví je na ostrovech stále silně přítomné, a to zdaleka ne ve své nejsympatičtější podobě.
Atmosféra aspoň pro mě ne zcela fungujícího propojení filipínsko-americko-španělských zvuků, barev, chutí a vůní pokračuje i za hranicemi hlavního města, jen v transformované podobě. Se stoupající nadmořskou výškou sice ubývá hluku a zápachu, jenže o to výrazněji vystoupí do popředí, co mezi miliony lidí v Manile zůstávalo skryto. Na rozdíl od okolních států Filipíny jsou křesťanskou zemí a je to znát. Navíc specifikum historického vývoje udělalo ze země bojiště, na kterém se utkávají snad všechny křesťanské církve, co jich na světě máme. Katolíci, pravoslavní, anglikáni, luteráni, baptisti, metodisti, presbyteriáni, ti všichni a mnozí další bojují o srdce a duše původních filipínských obyvatel. Čím dál od center, která byla pokřesťanštěna před staletími, a blíž k těm, kteří ještě nedávno praktikovali animismus, tím je jejich misijní činnost angažovanější a jaksi nepřirozeně urputná.
Kodrcání s Orlandem
Orlando byl katolík, ovšem s velmi liberálními názory, uznávající svobodu vyznání jako základní hodnotu. Bylo víc než důležité, že jsme mohli otevřeně a bez obav hovořit o jakémkoli tématu a že se náš společně strávený čas odvíjel v uvolněné náladě.
Cesta do Banaue, které jsme si vytýčili jako hlavní stan mého působení mezi Ifugay a východisko do dalších částí jejich teritoria a teritorií jejich sousedů, je dnes relativně jednoduchá a rychlá. Nejtěžší je vykodrcat se z Manily, kde je špička čtyřiadvacet hodin denně, a pak už si to hrnete na sever. V horách se samozřejmě cesty začnou kroutit a vše se zpomalí, zbrzdit vás mohou také husté mlhy a přívalové deště. Oproti horké dece, která pokrývá tropické nížiny, je to ale vlastně docela úleva. Pryč jsou ty časy, kdy horský terén umožňoval přesuny výhradně pěšky, případně na některých úsecích řek na lodích či vorech, jak to ještě v roce 1910 zažil a píše o tom plukovník Cornelis Willcox, který se sem vypravil jako člen inspekční skupiny vyslané americkou vládou. Jeho záznam z cesty do stejných míst, kam jsem směřoval já, je o to cennější, že pochází z doby, kdy Ifugaové a okolní kmeny žily ještě původním způsobem života. A když k tomu přidáme, že Wilcox působil v armádě jako učitel jazyků, je nasnadě, že do svých poznámek vtělil i informace jazykovědného charakteru.
Kultura Ifugaů je turistické lákadlo
Přestože se současné Banaue jednoznačně orientuje na turisty, kteří sem přijíždějí obdivovat proslulé rýžové terasy, uchovává si porci osobitosti a autentičnosti. Paradoxně se na tom zčásti podílí právě turistický ruch, neboť hlavním lákadlem, za který jsou turisti ochotni platit nemalé peníze, je původní kultura Ifugaů. Projevy tradičních znalostí a řemesel se tak uchovaly hlavně proto, že si je chce někdo koupit a odvézt jako suvenýr. Samo o sobě by to však nestačilo. Pouze díky tomu, že pěstování a kultivace rýže zůstává hlavní obživou obyvatel Banaue a středobodem jejich vesmíru, je možné, že přetrvaly kulturní zvyklosti na tento způsob života navázané a bez něj neopodstatněné.
Odhlédneme-li od mobilů, moc se toho nezměnilo
Díky Orlandovi a jeho znalostem jazyka Ifugao jsem měl možnost dostat se do místních rodin a sdílet s nimi na krátký čas každodenní běh jejich životů. I když mnozí z mladých Ifugaů touží po kariéře ve velkém městě, nejlépe v oblasti informačních technologií, stále ještě existuje početná skupina těch, kteří dávají přednost tradicím. Farmaří, rýžová pole mají za posvátná, v případě potřeby vyvolávají duchy předků a prosí je o pomoc. Ano, chodí sice do kostela, ale když chtějí vědět, jaká bude úroda, věští z krve a vnitřností rituálně zabitých zvířat. Ženy tkají tradiční látky, muži vyrábějí rýžové víno (bayah). Psí maso je považováno za delikatesu. V některých rodinách dodnes uchovávají ostatky předků. Pokud odhlédneme od všudypřítomných mobilů, tolik se toho tady zase nezměnilo.
Rýžová slovní zásoba
Zejména je to však jazyk Ifugaů, používaný přibližně 150 000 osobami, který dokládá, že tradiční kultura horského národa, těch neúnavných pěstitelů rýže, stále přežívá. „Rýžová slovní zásoba“ zrcadlí centrální význam této plodiny. Například obsahuje 30 názvů pro různé koše a košíky na rýži, 27 názvů pro keramické nádoby, do kterých se ukládá rýžové víno, 130 frází, které popisují způsoby platby související s pronájmem rýžových polí. Jazyk se vyznačuje expresivními výrazy, jako tiwatiw, což je sloveso s významem „vystrašit zvířata, ptáky a drůbež od sušící se rýže“. Během sklizně rýže se v něm dosud zpívají epické skladby hudhud, vyprávějící hrdinské příběhy božstev Ifuagaů. Hlavní dějovou linku písně sólově zpívá některá ze starších žen, mladší se k ní pak přidávají a sborově příběh komentují. Etnomuzikologové zaznamenali více než 200 těchto písní-příběhů, v různých verzích.
Semena k setbě vybírá žena
Významnou společenskou a kulturní roli hraje u Ifugaů žena, která má na zodpovědnost výběr semen k setbě. Od dětství se učí poznávat nejlepší, nejzdravější zrna, jimiž se osadí rýžová pole pro příští rok. O kvalitě rozhoduje pevnost stébla, barva zrna, jeho textura, zaoblenost a spousta dalších faktorů. Je toho mnoho, co musí tato žena znát, jelikož její rozhodnutí – vedle vrtochů počasí – nejvíce ovlivní, jestli budou mít v dalším roce Ifugaové co jíst. Proto je s její rolí spojena i řada rituálních pravidel a tabu: během sklizně se např. musí vyhýbat některým společenským kontaktům, činnostem a jídlu. Také musí být zdatnou učitelkou, aby dokázala předat znalosti do další generace – nějaké schopné dívce, která tento zodpovědný úkol převezme po ní a společně s přírodními silami přispěje k další bohaté úrodě.
Děti rýže ztrácejí mateřštinu
Jak jsem už řekl, jazyk Ifugaů sice prozatím prosperuje, v bezpečí ale rozhodně není. Filipínská jazyková ideologie jej společně s dalšími malými jazyky degraduje na dialekt, tj. co do kvality na nižší jazykovou formu, než jsou oficiální jazyky angličtina a tagalog. V reálu to znamená, že mu upírá místo ve školství. Během cesty jsem navštívil několik škol v různých částech ifugaoského teritoria a všude mi řekli totéž. Ifugao se užívá výhradně v hodinách mateřského jazyka (tak jako my např. máme hodiny češtiny), jinak matematika a přírodní vědy se učí v angličtině, historie a společenské vědy v jazyce tagalog. Jinými slovy to znamená, že děti Ifugaů – skutečné děti rýže –, jejichž předkové díky neuvěřitelné vůli a lidskému umu doslova holýma rukama vydolovali rýžové terasy z horské džungle, se o rýži a kultuře s ní spojené učí v jazycích, které jsou cizorodé a postrádají propojení s místním prostředím.
Smích je základ zdraví
Mohlo by se zdát, že cestování za menšinovými jazyky přináší pouze těžké, traumatizující zážitky ze setkání s lidmi, jejichž život se nalézá ve stadiu ztráty a nenávratné proměny. Není to ale tak, alespoň ne vždy. Ifugaové a sousední kmeny jsou odolní a hlavně převeselí lidé, kteří neveselým vyhlídkám čelí s humorem. Smích považují za předpoklad tělesně i duševně zdravého života. A jsou tak trochu „filozofové“, což myslím spíše poeticky. Prostě si rádi povídají. Ať už na vás narazí v restauraci, v obchodě, na zastávce nebo jen tak korzující jejich vesnicí, počítejte s tím, že vás osloví, zapředou s vámi rozhovor a budou se vás snažit pobavit. Navzdory všem ranám osudu se mi jeví jako šťastní lidé, k čemuž nemalou mírou přispívá krása přírody, která obklopuje jejich domovinu. Která je jejich domovem.
O předchozí výzkumné cestě Miroslava Černého - do gruzínské Svanetie - čtěte na webu cestovatelů ZDE.
