Pevnosti zabijáckých assasínů
Je mrazivá noc. Nad pustými, takřka pouštními perskými hory Alborz svítí miliardy hvězd. Ležím ve spacáku na vrcholu kopce Lamiasar a hned vedle mě se černají zbytky jedné z padesáti pevností nejděsivější sekty celého středověku, assasínů. Sekty, jejíž jméno se dostalo i do slovníku angličtiny. Znamená „zabiják“. Je o nich také jedna z nejznámějších herních sérií současnosti – Assasin´s Creed.
Zbytky zdí a věží hradu jsou rozhozené nejen na vrcholu skály, ale i na jejím úbočí. Musela to být obrovská pevnost, než ji v roce 1296 dobyl mongolský chán Hulagu. Dnes po ní mnoho viditelných stop nezůstalo. O to silnější je však genius loci, který z místa vyzařuje.
Původní rozloha hradu Lambesar byla obrovská; do jeho hradeb se mohly vejít až tisíce bojovníků 
Nadšeně lapáme první teplé ranní paprsky slunce
Historie assasínů je bez přehánění jedna z nejzajímavějších, ale také nejkrvavějších epizod Blízkého a Středního Východu. Tato náboženská sekta, založená duchovním vůdcem sekty nizárijských ismáilitů Hassanem as Sabbáhem, děsila ve své době nejen vládce křižáckého království v Jeruzalémě, ale také nejvyšší vůdce sunnitských muslimů. Jejím hlavním a v podstatě jediným úkolem bylo totiž šíření menšinového šíítského směru islámu, a to za jakýchkoliv okolností a všemi prostředky. Dá se říci, že se v podstatě jednalo o jakési předchůdce Al-Káidy nebo Islámského státu. Její duchovní guru Hassan as Sabah byl přesvědčen, že k dosažení cíle a tudíž i spasení stačí únosy a vraždy politických a náboženských špiček nepřátel, protože pak nebude třeba válek, ve kterých umírají nevinní, obyčejní lidé.
Za svítání se pouštní hory zbaví od slunečních paprsků do ohniva 
Oheň na hradě zabijáků nám pomáhal zahánět nejen chlad, ale i nezvyklou tíseň zdejšího genia loci
Při výcviku svých elitních teroristů nejen na svém hlavním hradě Alamut, ale i na Lamiasaru Hassan používal to, čemu dnes říkáme vymývání mozků. Stejně jako třeba němečtí nacisté používal při výcviku drogy, i když ne pervitin, ale hašiš (odtud původní označení sekty- hašašíni, kuřáci hašiše), kterým z nich snímal nejen strach a bolest, ale také je na sobě činil absolutně závislými. Motivoval je totiž jít do sebevražedné akce i za cenu sebeobětování, a tvrdil jim, že tak lze získat přímou vstupenku do ráje. Na svazích pustých pouštních hor dal vybudovat „rajské“ zahrady, kam svedl dodnes zachovalými kanálky vodu a kde díky ní vše kvetlo a zelenalo se. Z kašen dokonce tekla nejen voda, ale i mléko, med nebo zakázané víno. Po bujných trávnících se tu procházely najaté krásné a jen spoře oděné dívky, které sladce zpívaly, tančily a z dálky na okouzlené adepty vraždění kývaly.
Minimálně v jednom případě také připravil po dohodě s jedním ze svých instruktorů pro budoucí assasíny velké divadlo. V jedné z věží hradu ho dal až po krk zakopat do země a namaskoval vše tak, jako by hlava byla čerstvě uťata mečem. Pak sem přivedl své žáky a tvrdil jim, že se jedná o hlavu mučedníka padlého při plnění úkolu. Pomocí své „zázračné“ magie pak před nimi mrtvolu oživil a ta začala chrlit před užaslými teroristickými zelenáči popisy ráje, kde se nyní její duše nachází. Na konci spektakulární show pak Hassan k jistě nemilému překvapení zmíněného instruktora vzal šavli a „vrátil“ hlavu zpět do Údolí stínů, když mu ji jedním švihem doopravdy usekl. Tím si zajistil nejen ještě větší úsilí budoucích zabijáků, ale také to, že tajemství jeho podfuku si hlavní postava vzala do hrobu.
Hory na všechny strany – to je perský Alborz, který odděluje Kaspické moře od Velké solné pouště 
Svítání nad Alláhovou horou... Probudil ses a znova se narodil (Miloslav Nevrlý)
Tím vším si Sabbáh skutečně vybudoval u svých žáků železnou poslušnost a naprostou oddanost. Podle svědectví významného šíita, který ho na jeho hradě navštívil, mu Sabbáh na důkaz moci, kterou ovládá, ukázal během procházky po hradbách na dva mladíky svého doprovodu. Ti se ihned a bez sebemenšího zaváhání vrhli do propasti a roztříštili se hluboko v kaňonu, neboť se jim tak splnilo jediné přání, že je jejich svatý muž vyzve k tomu, aby zemřeli. V kronikách je také zaznamenán případ, kdy vrahové jednoho z adeptů na trůn jeruzalémského krále po spáchání činu rezignovali na pokus o útěk a jen trpně čekali, až je dostihne rozzuřená křižácká stráž.
Příliš silná motivace odejít z tohoto tvrdého světa, prostého všech požitků a rozkoší, se ovšem časem ukázala být až kontraproduktivní, když několik žáků spáchalo v nedočkavosti co nejdříve si „užít“ ještě před akcí sebevraždu. Hassan as Sabbáh musel proto vydat edikt, podle kterého na slasti ráje dosáhne jen ten assasín, který zemře při plnění svého úkolu. Prostě bez práce nejsou koláče ani u muslimů.
