Velký návrat bizonů

21. 3. 2018 – USA, Amerika

Patricie Sudik

Ještě začátkem 19. století táhly Velkými pláninami miliony bizonů, za pastvinami putovaly tisíce kilometrů ze severu na jih a z jihu na sever. Potom objevili divoký západ první trapeři. Netrvalo dlouho a z bizonů se staly jen balíky peněz na čtyřech nohách. Zbyla jich tisícovka. Nyní zažívají šťastný comeback.

Říká se, že tuhle krajinu musí člověk vidět, aby uvěřil... Řeč je o pěti milionech km2 nejspektakulárnější krajiny světa, rozkládající se od Mississippi k Pacifiku a od severních Plains k Rio Grande. V první polovině 19. století se sem vydalo sedm milionů osadníků z východu USA s nadějí na lepší život. Doufali v nový začátek uprostřed krajiny nekonečných horizontů, gigantických vzdáleností, nepřekonatelných hor, divokých řek a především nadbytku půdy.

Jenže jejich sen, který už cestou 20 000 z nich zaplatilo životem, své právoplatné majitelé dávno měl: Indiány. Pro ně byl “divoký západ” nejen domovem, ale i součástí mytologie a identity. Jeho dobytí je bezesporu jednou z nejzajímavějších, zároveň ale i z nejrozpornějších kapitol amerických dějin. Hrdinství, odvaha a vytrvalost v ní stojí v ostrém protikladu k nelidské krutosti, chamtivosti a bezmezné aroganci. Navíc paradoxně právě ti, kteří ještě nedávno během občanské války bojovali proti otroctví na jihu, se s příchodem na západ snažili o rigorózní podmanění Indianů.

Přesto by bylo naivní domnívat se, že ti tu do příchodu bílých žili v jakémsi pozemském ráji a naprostém souznění s přírodou. Vždyť některé kmeny vypalovaly lesy, stavěly přehrady a kvůli zavlažování polí měnily i toky řek, navíc se navzájem permanentně pobíjeli. Jiné kmeny ale skutečně žily v souladu s přírodou, kterou považovaly za svou matku. Kromě pobřežních Indiánů žíjících z plodů moře, to byly prerijní kmeny žijící po tisíce let v harmonii s miliónovými stády bizonů, které lovili osvědčenou metodou tzv. “Buffalo Jump”, tedy obklíčením a nahnáním přes skalní převis.

S příchodem koní se Španěly ve 15. století se život Indiánů rapidně změnil. S vyšvihnutím se na koňský hřbet zmizel nejstarší a největší nepřítel: obrovské vzdálenosti. Teď bylo možné stáda bizonů pronásledovat a lovit snadněji pomocí luku. Indiáni ovšem lovili jen tolik zvířat, kolik potřebovali k přežití. Bizon znamenal život – vždyť vše, co vlastnili, co potřebovali k přežití dodával majestátný vládce prérie, z jehož kůže se zhotovovalo oblečení, boty a týpí, z kostí se vyráběly nástroje a zbraně, ze šlach tětiva do šípů, trusem se topilo.

S příchodem bílých osadníků se rázem vše změnilo. Bizon už nebyl zabíjen z nutnosti, ale vražděn ve velkém z politického kalkulu a chamtivosti po zisku. Indiáni byli buď vyhnání, deportováni do rezervací nebo nelítostně vyvražděni – pokud už předtím nepodlehly zavlačeným nemocem. Sen Thomase Jeffersona o osídlení Spojených států od Atlantiku k Pacifiku urychlily zlatá horečka a hlavně stavba železnice napříč kontinentem. Ta navíc rozpůlila stáda bizonů, takže poté, co byla vyvražděna stáda na severu, začalo se s vybíjením na jihu. Union Pacific Trail naverbovala stovky profesionálních lovců, především veteránů otupělých válkou a hnaných vidinou snadného výdělku. Zatímco část chránila dělníky před útoky Indiánů, druhá část se věnovala bizonům.

Pro lovce byl 900 kg těžký kolos pouze balíkem peněz na čtyřech nohách, který nikomu nepatřil a který bylo ulovit stejně jednoduché jako vypočítat si zisk. Na jedno zvíře o hodnotě 3 $ “stačila” jedna kulka za 25 centů, a tak si lovec vydělal za den často víc než prezident….

S novou železnicí bylo snadnější transportovat kůže na východní pobřeží. Zatímco se výroba nejdřív soustřeďuje na boty, kabátky a tašky, s příchodem průmyslové revoluce je extrémně robustní a zároveň elastická bizoní kůže žádaným materiálem na převodní pásy nových strojů. Další tisíce lovců míří na západ a brzy se lov stává i jakousi perfidní zábavou. Pro zkrácení dlouhé chvíle nabízí železniční společnost pasažérům možnost zastřílet si na bizony pohodlně z okna jedoucího vlaku.

Strefit se v otevřené krajině do zvířete velikosti dnešních SUV není jak pro profesionály, tak pro znuděné pasažéry žádný problém. Jediný lovec je tudíž za den schopen odstřelit stovky zvířat. Decimování bizonů bylo tenkrát považováno za pokrok a lovci měli status hrdinů. Nejznámějším z nich byl Buffalo Bill, pozdější hvězda westernských show, který si na konto hrdě připisoval přes 4 280 zavražděných zvířat. Z dobývání “divokého západu” se stal mýtus, z kterého se zrodil americký sen. A protože vyhlazení bizonů vyžadovala i většina politiků, byla k jejich likvidací nakonec povolána také armáda. Taktika to byla učinná: zbavit se s bizony automaticky i nežádoucích Indiánů a “uklizenou” zemi připravit pro bílé osadníky.

Pod tlakem veřejnosti Kongres roku 1875 navrhuje zákon na ochranu bizonů, který prezident Grant svým vetem torpéduje, a tak vraždění pokračuje. A prérie? Tu bezpříkladný masakr proměnil nejdřív v mrtvou poušť, kde ohlušující dusot miliónů kopyt vystřídalo hrobové ticho doprovazené pachem hnijících mršin, a poté v krajinu rozparcelovanou na farmy a osady, proťatou kolejemi železnici a obydlenou statisícovými stády krav. Pouhá dvě desetiletí stačila osadníkům na snížení počtu bizonů z 30 miliónů na žalostných 1000 exemplářů. Malé stádo přežilo jako zázrakem v odlehlém údolí Yellowstone, který byl pro bizony doslova za “pět minut dvanáct” vyhlášen v roce 1872 národním parkem.

Díky záchraným projektům se dnes Amerikou znovu ozývá dusot bizoních kopyt, a to nejen v Yellowstonu… Bizon je zpátky a zažívá nevídaný comeback. Na půl miliónu jich žije v severní Americe, a to jak na soukromých rančích, teritoriích indiánských rezervací, tak v národním parku Wood Buffalo v Kanadě. Pět a půl tisíce jich žije v Yellowstonu, kde jsou kromě horkých pramenů hlavní atrakcí parku. Vždyť pohled do temných vlídných bizoních očí je zážitkem, na který se nezapomíná. Jako by s tímhle sympatickým kolosem před námi ožila kulisa divokého západu, kterou tu sledujeme s úžasem, respektem i notnou dávkou adrenalinu.

Dřív byl západ dobýván, dnes je potřeba ho chránit. Ambiciózní vizí je vrátit prérii ekologicky do stavu před příchodem bílých osadníků. O projektu vyjednávají spolky pro ochranu přírody, správy indiánských kmenů i vlády ve Washingtonu a Ottawě. Cílem je chráněné území tzv. Buffalo Commons jako už dnes v Montaně, Wyomingu, South Dakotě a Nebrasce o velikosti 1,4 mil ha a postupné spojení v jakési “americké Serengeti” na ploše 1,4 mil ha, kde by se bizon pásl stejně volně a svobodně jako kdysi...