Co na té práci pro neziskovky vlastně je?
V Súdánu je přes tři miliony uprchlíků a vnitřně vysídlených. Mezi více než pěti sty pracovníky organizace Lékaři bez hranic, kteří jim pomáhají, působí i Češka Veronika. Jaké to je, být na misi?
Tento text berte jako přátelskou radu, prosím. Je míněna pro vás všechny, kdo přemýšlíte o práci v nějaké neziskové organizaci. Je to takové upřímné „varování“ před tím, co vás čeká.
Nedávno jsem přijela na svou první misi s Lékaři bez hranic do Západního Dárfúru v Súdánu.
Lékaři bez hranic tady působí v malém zdravotnickém středisku v táboře pro vnitřně vysídlené v Krindingu. Naším cílem je poskytovat kvalitní bezplatnou lékařskou péči obyvatelům Západního Dárfúru. Spolupracujeme přitom s místním ministerstvem zdravotnictví. Právě teď se naše působení blíží ke konci a my se připravujeme na předání projektu.
Na misi působím jako koordinátorka projektu, což znamená, že jsem hlavně v kanceláři, ale také pobíhám po úřadech, nebo po areálu zdravotního střediska a řadu věcí koordinuji. Hodně času trávím také se „seznamem přání” různých oddělení: co je potřeba opravit, co se musí koupit, co chybí (přes sešity, tužky, k oplocení areálu, až po různé zednické práce v nemocnici). Někdy mám trochu času a sleduji sestry a doktory při práci. Je úžasné, kolik toho dokáží v tak skromných podmínkách, ve kterých by asi jen málokdo chtěl pracovat.
Ale zpět k tématu. Zhruba v době, kdy jsem přijela, začala jsem psát krátký seznam rad pro budoucí generaci spolupracovníků Lékařů bez hranic. Brzy se těch několik málo bodů změnilo na dlouhý soupis. Tady je…
Nepracujte v neziskovém sektoru, pokud nejste:
- připraveni pracovat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu
- připraveni poslouchat příběhy o vyprazdňování, pohybu střev, domácích porodech v tukulech (zdejší tradiční domky), nebo třeba o zlomeninách a různých chybějících kostech, které jste na misi viděli (vím, že to může znít zajímavě, ale příběhy o otevřených zlomeninách nejsou něco, co bych chtěla u večeře slyšet).
- připraveni každý den vysvětlovat kuchaři, číšníkovi v restauraci nebo někomu z vašeho okolí, že opravdu nejíte maso. A že kuře je ve skutečnosti také maso.
- připraveni sprchovat se nebo jít jen na záchod s čelovkou na hlavě
- připraveni stát spolu se svými spolubydlícími každé ráno frontu na koupelnu (nebo na záchod)
- připraveni vypít hektolitry čaje s různými lidmi (protože nabídka dobrého přeslazeného čaje se prostě neodmítá)
- připraveni improvizovat – neexistuje nic, co by nešlo opravit lepicí páskou
- připraveni bojovat o poslední čokoládovou tyčinku, a to i se šéfem mise!
- připraveni na to, že všichni budou neustále zapomínat vaše jméno a po celou dobu vám budou říkat „khewaja” (cizinec) nebo vám dají nějaké místní jméno, takže po několika týdnech odpovíte „ano” na jakékoliv jméno (Veronika, Feiruz, Fatima, Venicia, V…???, Alain, Hannan…)
- připraveni alespoň jednou v průběhu vaší mise strávit celou noc a den na záchodě (prostě neexistuje způsob, jak se na misi vyhnout střevní chřipce)
Prostě nejste připraveni.
Ale víte co… Teď, když o tom tak přemýšlím, já tuhle práci prostě miluju a nedokážu si představit, že bych dělala někdy něco jiného. Možná to zní zvláštně, ale je fajn se ráno probudit a vědět, že mám před sebou spoustu výzev, e-mailů, setkání s úředníky, spolupracovníky, ostatními organizacemi…. a že tohle všechno budu muset zvládnout.
Ráda sleduji, jak se naše mise rozvíjí a vyvíjí: kolik jsme toho v krátké době dokázali, jak se zlepšují podmínky v nemocnici, jak pokračuje její rekonstrukce… Někdy si povídám s lidmi o jejich každodenním životě. Ne všechno v humanitární práci je o zachraňování životů. Někdy je to také o tom být tady a naslouchat.
Jako projektová koordinátorka často přicházím do kanceláře první, a jsem poslední, kdo z ní odchází. Když se ale na konci dne tým vrací zpět z nemocnice a přináší zprávy, jsem vděčná za to, že toho můžu být součástí. Sice ne jako zdravotník, ale pořád věřím, že jsem důležitým článkem k tomu, aby vše fungovalo tak jak má.
Práce v humanitární oblasti není snadná, ale poskytne vám pocit, který lze nalézt jen u málo jiných zaměstnání. Vidíte, že pomáháte dělat svět trochu lepším místem - aspoň pro těch pár lidí, kterým pomoci můžete.
Takže na závěr: Nepracujte v neziskovém sektoru….Anebo radši jo, pracujte! Protože tahle zkušenost rozhodně stojí za to.
SÚDÁN a Lékaři bez hranic
Pokračující konflikty v mnoha částech země těžce doléhají na místní obyvatele. Odhaduje se, že v zemi je 3,2 milionu uprchlíků a vnitřně vysídlených a stále přicházejí další, především z Jižního Súdánu.
Lékaři bez hranic působí v zemi od roku 1979, a to z důvodů ozbrojených konfliktů, endemií a epidemií, vyloučení skupin obyvatel ze zdravotní péče a množství uprchlíků a vysídlenců.
Jen v roce 2016 (za loňský rok zatím nejsou údaje k dispozici) se Lékaři bez hranic angažovali v Súdánu takto:
Poskytli 309 900 zdravotnických konzultací
Poskytli 29 500 předporodních konzultací
V reakci na epidemii spalniček proti této nemoci očkovali 19 900 lidí
Provedli 4 500 rutinních očkování
V zemi působilo 597 pracovníků
Náklady na práci činily 11,8 milionu €
Více na webu Lékaři bez hranic
