Azory byl pravý úlet
Výtvarník Michal Cihlář si už čtvrtstoletí vytváří na cestách deníčky. Nejsou podobné ničemu, co byste si pod slovem deník představili. Přesto v nich je všechno - emoce, vzpomínky i holá fakta. Deník s pořadovým číslem 80 si nedávno přivezl z Azorských ostrovů.
Když jsem deníky Michala Cihláře viděla poprvé, byla jsem jimi uhranutá. Měla jsem pocit, že mluví samy za sebe. Netušila jsem, že stejně barvité a nevšední jsou i Michalovy fotky a jeho vyprávění. Proto vám po jeho poslední cestě do Lisabonu a na Azory nabízím mix všeho. Umělce na cestách, Michala Cihláře.
Jak jste to myslel, když jste mi řekl, že Azory byly úlet?
Tuhle dvanáctidenní cestu jsme vůbec neplánovali. Bylo to celé jedna velká náhoda, protože dcera na internetu objevila mimořádně superlevný let a letenky nám okamžitě zabukovala k výročí naší svatby. Byl to doslova úlet, protože jsme doma měli tuny práce a Azory, na rozdíl od Lisabonu a Porta, rozhodně nebyly tou destinací, která by nás lákala. Ale vidina, že prosincové sychravo a naše 23. výročí svatby prožijeme mimo běžnou realitu právě v Portu, byla rozhodující.
Co se vám, tedy výtvarníkům, vybaví, když se řekne Lisabon?
Kachličky! A staré tramvaje. Ale protože teď mluvím za nás, tak na ty kachličky jsme byli zvědaví nejvíc. Dcera nám před dvěma lety množství domů s celými okachličkovanými fasádami nafotila, Lisabon a hlavně Porto mají těch domů stovky. Skoro na každém z nich je jiný vzor. Jsou to staré úžasné ornamenty, většinou bílo modro žluté, na omšelých barácích je to pokaždé takový zvláštní sváteční zážitek, protože dekor jde až ke střeše. Kupodivu fasády nejsou moc zdevastované a kachlíky nejsou, jako to bylo před jedenácti lety v Havaně, opadávající. Vloni jsme byli v Havaně znovu, ale žádné kachlíky jsme tam prakticky už neobjevili. Myslíme si, že to Kubánci všechno za dolary pěkně odloupali…
Překvapil vás Lisabon nebo Porto něčím?
Lisabon, ale hlavně Porto nás překvapilo, kolik má vybydlených prázdných domů. Ne bytů, ale komplet celých bloků v samém centru Porta. Třeba skoro celá ulice Das Flores, což je trochu jako kdyby byla vybydlená celá Celetná, co vede ze Staroměstského náměstí k Prašné bráně. V souvislosti s tím jsme žasli, co po městě posedává bezdomovců. A v Portu nás udivila ještě jedna věc a to je neuvěřitelná podobnost náměstí - avenidy Dos Aliados s naším Václavským náměstím. Nejen že má stejné proporce a jde mírně do kopce, ale v čele náměstí je budova radnice podobná Národnímu muzeu, chybí jen protnutí magistrálou a chlap na koni. V půlce náměstí je také křižovatka a domy se stejnými kopulemi jako máme ve Vodičkově ulici…
Poznali jste obě města podle vás dobře?
Vůbec ne. V Portugalsku jsme byli poprvé a ještě tak strašně krátkou dobu. V Portu jsme neměli ani ambice jít do muzea nebo na výstavu, protože procházení ulicemi bylo tak silným zážitkem, že by nám bylo líto z těch poměrně dekadentních kulis zmizet. A tak jsme hodně času trávili v uličkách na obou březích řeky Douro, přes kterou se klene ohromný oblouk montovaného mostu, který je dílem Eiffelova žáka, inženýra Téophila Seyriga. Kreslili jsme si ho s Veronikou, je to opravdu magický most. Má strašně nízké zábradlí, takže máte pocit, že jdete po molu do nebe.
Lze popsat azorský ostrov Sao Miguel v krátkosti? Můžete se o to pokusit?
Tvarem připomíná ohnutou okurku. Nepamatuji se, že bych někde jinde viděl tak zelenou zelenou, jako jsou zdejší pastviny. Na nich jsou krávy, takže tak trochu švýcarské výjevy, i když pastviny se svažují až k útesům do moře. Možná to vegetací připomíná i trochu Irsko. Ale občas jsou i palmy, a když jsme šli z Povoacaa přes hřebeny do velrybářského městečka Faial da Terra, tak jsme se prodírali opravdovou džunglí s bambusovými houštinami. Kupodivu turistů je všude málo. V prosinci jsou kolem silnic všude trsy odkvétajících hortensií, tyhle fialové, růžové, modré a zelené bambule jsou pro ostrovy hodně typické. Díky tomu, že Azory jsou uprostřed oceánu, jsme tu oba pocítili takovou zvláštní vykořeněnost a zapomenutost.
Co všechno je ve vašem 80. deníčku z této cesty? Převedeme to do slov?
Mimo denních zápisků a kreseb tam mám nalepenou lávovou drť, písek z pláže, kytky, trávy, lišejník, mini kolíček na prádlo nalezený v Belému, nálepky z ovoce, mikroúlomky glazury kachlíčků, peří z páva z lisabonské botanické zahrady, staniol ze špuntů od portského, malé kousky umělé hmoty vyplavené oceánem, krabí nožičku, vizitky z ubytování, kousky popsané mapy, síru seškrábanou z fumadorů, kvítky hortensií…
Kolik stránek má tenhle deník? A které jsou pro vás nejhezčí, nejpamátnější?
Šedesát stránek. Mám rád chaoticky polepené stránky s nálezy miniaturních mořských vyplavenin. Taky si vždycky zalepuji špetku písku, protože tím si uchovávám barvu pláží. Když je písek jemný, tak pod průhlednou lepenkou se různě přesýpá a prolézá až do kreseb. Některé kresby vegetace mám ve zvyku umazat nějakým rozmačkaným listem, takže jsou vlastně zeleně vybarvené. Skrz ty kresby se mi skvěle uchovává pocit z toho dotyčného místa, funguje to skoro líp než fotky. Většinou nechci zdržovat, tak mám na každou kresbu jen pár minut, ale když přijde možnost si kreslení v klidu prožít, tak mi nezůstává vztah jen k tomu místu, ale i k té posvátné chvíli. Proto mám třeba tak rád tu kresbu mostu v Portu.
