Tunel pro Hitlera, tunel pro Mussoliniho
Vím, že mě nevyplaší zvuk sirén ani nebezpečí útoku. Ale stejně se nelze vyhnout myšlenkám na válku. Betonová šeď a uzavřený prostor vlakových bunkrů v polském Podkarpatí v sobě ukrývají malý příběh velkých dějin.
Bunkry v polské Stępinii a pod kopcem zvaným Żarnowskia Góra sloužily jako úkryt pro vlaky dvou válečných diktátorů – Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho.
Lídři fašistické mašinérie, Adolf Hitler a Benito Mussolini, se v srpnu roku 1941 setkali v Podkarpatí u polského městečka Stepina. Aby byla zajištěna maximální bezpečnost jejich vlaků, byl každý z nich skryt v jiném bunkru. Jeden byl přetvořen z tunelu vyraženého do skály, druhý se sestával z betonového skeletu postaveného na otevřeném prostranství.
Konec obou pánů byl už mnohokrát popsán: duceho spolu s jeho milenkou zastřelili a následně 29. dubna 1945 jejich mrtvá těla pověsili hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice na Piazzale Loreto v Miláně, Führer spáchal sebevraždu v Berlíně. Ale v létě roku 1941 byli oba diktátoři v plné síle a živili se nadějí, že jim svět padne k nohám. Hitlerovské Německo napadlo Sovětský svaz a Hitlerův státní demagog Geobbels oznamoval světu vize bleskové války a budoucnost tisícileté říše. Pánové měli potřebu vzájemně konzultovat postup a dost možná, že i poválečné rozdělení „sfér vlivu“. Setkání tohoto typu je zároveň signálem pro širokou veřejnost na obou stranách fronty. „Podívejte, neválčíme sami, máme přátele a dokonce silné a vlivné přítele.“ I tak se dělá propaganda.
Komplex ve Stępinie se budoval v průběhu let 1940–41. Nejednalo se jen o samotný tunel, ale i celou řadu budov, od kanceláří, přes ubytovny stráží až po technické zázemí. 393 metrů dlouhý vlakový bunkr tvoří vyztužený beton, mající odolat i přímému zásahu letecké pumy. Krom leteckého útoku měl ochránit osoby uvnitř i před chemickým napadení. Strach z leteckého ataku nebyl náhodný, celý komplex je ze vzduchu zřetelně viditelný a hrozilo, že příjezd vlaku i přes veškeré utajení neujde pozornosti polského odboje. Pokud by ve chvíli napadení byl vlak v bunkru, vůdce měl velmi reálnou šanci vyváznout bez úhony.
Pro výstavbu rozsáhlého komplexu měli Němci krycí historku. Oficiálně šlo o tovární objekty berlínské společnosti "Askania Werke" vyrábějící mimo jiné optiku a zařízení pro ponorky i letadla. Ačkoli místní byli odkázáni pouze na dohady, brzy se rozšířily pověsti o tom, že má jít o nějaký unikátní kryt. Stavební materiál, ať už se jednalo o kamenivo, štěrk nebo cement pro výrobu betonu, přebírali u oploceného pozemku jednotky SS a o samotnou výstavbu se starala „firma“ Organisation Todt. Ta měla na starosti budování strategických staveb nejen v Německu, ale i na okupovaných územích.
Než dojdu až na konec 456 m dlouhého tunelu pod Žarnovskou horou, chvíli to trvá. Mocnost ochrany je díky masivu hory výrazně vyšší, než případě krytu ve Stępinie. Němci využili a ještě více opevnili tunel vyražený vídeňskou firmou Universale už před 1. světovou válkou. Jeho průměr je 8,87 m. Nechce to příliš velkou fantazii, aby člověk slyšel dusot vojenských holínek, nebo cvakání závěrů „mašinkvérů“ MP 40 oblíbených u vojáků wehrmachtu.
Na historické fotografii pořízené 21. srpna 1941 proti sobě stojí Hitler s Mussolinim. Oba v dlouhých kabátech, což naznačuje, že toho dne nepanovala zrovna letní vedra. Fotografie je důkazem, že skutečně došlo k dvoudennímu setkání těchto válečných vůdců a „druhů ve zbrani“. Každý z nich přijel samostatným vlakem, aby se setkali ve venkovském sídle. Z něj ovšem vojáci nejprve vyhnali právoplatné majitele a dům se dodatečně upravil pro potřeby návštěvy fašistických celebrit.
Po válce, jak už to u podobných staveb bývá, byl tunel využíván pro celou řadu hospodářských účelů. Tunel ve skále s nepříliš kolísající teplotou je například výborným skladištěm zemědělských produktů. „Hitlera vystřídaly brambory,“ směji se, ale podle znalců to zase až tak velká nadsázka není. „Nebyly to zrovna brambory, ale zemědělské produkty tady opravdu uskladněné byly,“ odpovídá průvodce Jacek.
Jedno malé setkání dvou velkých vůdců, jedna strategická válečná porada, nic co by změnilo chod dějin. Diktátoři jsou mrtví a jako důkaz jejich polského setkání zbylo jen několik fotografií a dva obrovské vlakové kryty. Dnes muzeum a předtím obrovitý sklad mrkve. A vzpomínka na dobu, která se snad už nikdy nevrátí.
