Na cestě k nejhlubšímu kaňonu světa
Stává se nezřídka, že cestovatel je nejvíce ohromen takovými místy, jež nejsou ve srovnání s jinými v té které zemi až tolik známá. Snad je to menším počtem turistů, snad si výletník připadá jako objevitel něčeho nového, anebo je to jen shoda okolností, v každém případě nám takový zážitek připraví vnitrozemská příroda a venkovská krajina řecké oblasti Zagoria.
Její dominantou je kaňon Vikos, a pokud jste o něm ještě neslyšeli, pak vězte, že je zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejhlubší kaňon na světě. Je sice pravda, že tuto charakteristiku mnozí zpochybňují pro poněkud svévolný výpočet odvíjející se od poměru šířky a hloubky rokle, ale to nic nemění na kráse této přírodní scenérie.
Do kopců oblasti Zagoria, tedy do pohoří s názvem Pindos, vyrážíme naším postarším a výhodně pronajatým karavanem z nedalekého městečka Ioannina. Cesta je obyčejně klikatá, jako snad v celém Řecku, vyhýbáte-li se dálnicím. Neustále nahoru a zase dolů, ostrá vpravo, ostrá vlevo, stále dokola. Hornatá jižní země nedovolí většinou zařadit vyšší rychlostní stupeň než trojku a ručička tachometru se obvykle drží v nižších polohách.
Po cestě zaujme zdejší dopravní značení upozorňující mimo jiné na medvědy, opodál pak potkáváme lovce s velkými puškami. Dorozumívají se s dalšími kolegy pomocí vysílaček a vůbec vypadají velmi důležití, jak číhají v příkopech za vzrostlou travinou. Říkám si, že ty dva úkazy spolu možná souvisí, že by se tu čekalo na medvěda? Jeden z lovců, jenž zjevně nehýří znalostí cizích jazyků, se snaží alespoň gesty lovené zvíře popsat, dlaněmi naznačuje velké uši, předvádí podobu nosu, více ale nejsme s to porozumět a poznat. Další nimrod vysvětluje o pár kilometrů dál: „Lovíme jen a jen divoká prasata. Ale nefoťte mě,“ vypoví a kvapně se žene do svého SUV, aby se vydal obsadit novou sledovací pozici.
Celý ten lov se nám zdá být nějak podivný a tak se raději vydáváme k nedalekému cíli. Vesnička Monodentri, která bývá pro turisty vstupní branou do hlubin kaňonu, je od Ioanniny vzdálena asi čtyřicet kilometrů. Parkujeme u jednoho pěkného autovraku, jehož růžové plechy, které snad kdysi bývaly červené, jsou plné rzi. Řekové se zjevně příliš nestarají o likvidaci starých aut, tudíž ledaskde můžete narazit na odstavené vozy různých značek, barev a provedení, na nichž se podepisuje zub času. Takový osamocený vrak, kolem kterého se potuluje smečka hladových psů (neboť o odchyt psích tuláků se Řekové rovněž nestarají) je vyloženě apokalyptickým výjevem. Jen čekáte, odkud vyběhne nějaké zombie.
Z našich krajin tu zjevně nejsme sami, okolo projíždějící vůz plný Čechů zastaví vedle našeho obytného Fiatu, a tak se dáváme do řeči. „Vyjeďte ještě kousek nahoru, asi šest kilometrů, tam pak cesta končí. Navazuje na ni chodník, po kterém dojdete k vyhlídce do kaňonu. Je to přenádhera,“ nabádají a svá slova dokládají vskutku úchvatnými fotografiemi.
A mají pravdu, po chvíli dorazíme na místo a ohromeni hledíme v dál. Do skalního masivu vykrajuje rokli svým tokem říčka Voidomatis, informační cedule pak udávají, že tak dosud učinila do hloubky devíti set metrů. Široký je kaňon něco přes kilometr, dlouhý pak asi dvanáct kilometrů. Tyto parametry, tedy především ten první, zajistily Vikosu ono místo v Guinnessově knize, zápis pochází z roku 1997.
Zážitkem je jistě vydat se i dolů, obvykle sejít z vesničky Monodentri a doputovat kaňonem do jiné vesnice, například té nesoucí jméno samotného kaňonu. Je prý ale poměrně jednoduché se ztratit, a pro takové jedince, kteří se bojí výšek, nebude zřejmě příznivou zprávou, že některé pěšiny jsou jakousi římsou ve skále, na nichž je třeba spolehnout se jen na vlastní rovnováhu. Jednu takovou stezku máme před sebou.
Na velké túry do hlubin kaňonu se nevydáváme, neboť nás stíhají dešťové přeháňky a povrch skalisek je kluzký. A hlavně, den je krátký a ve zdejším kraji je toho k vidění více. Celá oblast je také národním parkem překypujícím životem, do kterého lidská ruka k potěše zdejšího ekosystému příliš nezasahuje, a tak se tu nalézá mnoho chráněných druhů rostlin a živočichů. Prý se tu můžeme potkat až se 182 druhy obratlovců, a to třeba se zmíněnými vzácnými medvědy, vlky, divokými kozami či orly skalními. Okolo jsou pak ve skalách všelijaké jeskyně, husté lesy, řeky, jezera, a tak sem také přijíždějí za takovými zážitky turisté, cyklisté, horolezci i vodáci. Nás však nejvíce zajímá typická řecká venkovská architektura, jejíž kamenná tvář s prvky řecké modři určuje ráz oblasti Zagoria.
O vesničkách "jedna jako druhá" v okolí kaňonu čtete ZDE!
