Kamenná království řeckého venkova
Opouštíme kaňon Vikos a s ním i jednu z nejkrásnějších vyhlídek, ze kterých jsme kdy shlíželi na svět. Cílem jsou nyní zdejší vesničky, které jsou jedna jako druhá, přesto však nezaměnitelné. Monodentri, vstupní brána do kaňonu, je jednou z šestačtyřiceti takových v této oblasti.
Náš karavan momentálně obklopují desítky koz a kozlů ucházejících se velmi aktivně o přízeň svých dam, přičemž znedaleka to vše pozoruje s hůlkou v ruce postarší kníratý pastevec. Veselý chlapík nás gestem prosí o cigaretu, což je ovšem zboží, které v našem příbytku nikdo nevede. Jeho oblečení, šedé vlasy a knír i pokožka jsou samozřejmě nasáklé pachem zvířat, která mu zajišťují živobytí, ale i tak je to do určité míry romantická představa, takový vzdušný život daleko od ruchu a stresu, jimiž mnozí naplňujeme ten svůj.
„Tato typická kamenná architektura není doménou pouze Zagori, ale v podstatě ve všech horských vískách v oblasti severozápadního Řecka a Albánie, lidé dříve stavěli stejným způsobem. Základem jsou silné kamenné zdi, které jsou mnohdy až metr a půl široké. Materiál pro střechu tvořily kámen a břidlice. To vše velmi dobře izolovalo a chránilo obyvatele před chladným zimním obdobím. Na stavbě se používalo kamení, kterého tady je dostatek, takže hlavně vápenec a flyš. Podle toho jsou pak některé vesničky bílé a jiné spíše hnědé,“ zasvěceně vysvětluje Costas Zissis, jehož povolání není o nic méně romantické, neboť se živí jako fotograf. Oblast Zagoria je jeho srdcovou záležitostí, jeho rodina odtud pochází a v roce 2006 o zdejších půvabech dokonce vydal knihu s názvem Zagori, Images of a Greek Heritage. Jen těžko bychom tedy hledali většího znalce tohoto krásného místa.
„Narodil jsem se a vyrůstal tady. A v letech mých studií jsem se sem také často vracel, ke své rodině a do svého milovaného domova,“ vzpomíná Costas Zissis s nostalgií. Není tedy divu, že nádherný kaňon Vikos a jeho okolí jsou nejčastějšími náměty jeho fotografií, které samozřejmě snadno dohledáte na internetu. A je to věru pěkná podívaná. „Tato oblast je tak bohatá na přírodní i kulturní zajímavosti, že je snad za celý život nelze všechny objevit. Jsou tu místa s nadmořskou výškou od 400 do 2500 metrů, což je jeden z důvodů obrovské druhové rozmanitosti. Například jen kolem hory Tymphe roste kolem 1750 druhů květin, z toho padesát druhů orchidejí. Obdobně ve Vikosu. No uznejte, to jsou nevyčerpatelné fotografické možnosti,“ vykládá o své práci.
Zatím putujeme v Monodentri okolo kostelíku, mnoha pohledných domků, útulných restaurací, taveren či kaváren, obchodů se suvenýry i veřejných toalet, a šlapeme přitom, jak jinak, po kamenné cestě. Kámen využitý na všechny tyto stavby je světlý a hřejivý, jak odráží odpolední sluneční svit. Atmosféru dotvářejí modře natřené rámy a mřížování oken, okapy, dveře a vrátka do dvorků a nechybí ani všudypřítomné bílo-modré řecké vlajky.
O vzniku zdejších vísek toho mnoho nevíme, zmínky o některých z nich však pochází z byzantské éry ještě před nástupem té osmanské. Osídlení oblasti ovšem sahá hluboko do historie lidstva, místní i cambridgeští archeologové zde například zkoumali důkazy o životě dávných lovců, kteří žili v poslední době ledové asi před patnácti tisíci lety. Ale zpět ke kamenným městečkům, která svůj největší rozkvět zaznamenala v 18. století, kdy Zagoriané stavěli školy a další veřejné budovy a čile obchodovali.
„ Dnes ve zdejších vesničkách žije asi pět až deset procent původního počtu obyvatel, srovnáme-li tuto statistiku s dobou největší prosperity do konce 19. století. Bývalo zde mnoho etnických skupin s vlastní kulturou a typickými rysy, ale v podstatě všechny již splynuly. Původní obyvatelé jsou už většinou starší, takže tradiční zvyky bohužel postupně zanikají,“ povzdechne si Costas Zissis, s nímž se poté rozloučíme a putujeme zase o pár kilometrů dále k vesničce Kipi, nedaleko které se nachází jeden z nejfotografovanějších kamenných mostů, kterými je Zagoria rovněž typická a na zdejších cestách je nelze přehlédnout.
Na onen most se dotazujeme v Kipi místního občana, avšak jeho rozšířené zorničky a mluva neurčité povahy svědčí o tom, že právě požil jakousi látku zatemňující jeho mysl, a tak si musíme poradit sami. Po chvíli jízdy se nám daří objevit hledané místo.
V dobách velkého rozkvětu tady takových mostů vyrostlo na pětačtyřicet, neboť bylo třeba spojit vesnice přes mnohé vodní toky a potůčky. Stavbu obvykle dotovali zámožní obchodníci či mnichové, přičemž základním materiálem byla opět břidlicová hornina a na spojovací materiál stavitelé využili tak trochu co dům dal, pemzu, hašené vápno, vodu, sůl, sušené byliny, zvířecí srst či vaječné bílky. Strategie to byla zjevně účinná, neboť po mostech mohou turisté přecházet i dnes.
U jezírka pod mostem si všimneme medvědích stop, ale ani nás příliš nezajímají, neboť zapadající slunce spolu s mraky, z nichž se snáší několik kapek vody na naše hlavy, vytvořilo na obloze jasnou duhu. Hezčí dárek jsme si na závěr ani nemohli přát.
První část cestopisu čtěte ZDE.
