Městečko, kde půvabně chcípl pes
„Tohle je jediná otevřená hospoda v centru,“ ukázala Češka Katka, dlouhodobě žijící v italské Apulii, na okna svítící do pomalu se vkrádajícího večerního šera. V obrovském sále udělaném z bývalé lisovny olivového oleje seděl jen osamělý pár. Historické centrum městečka Vicco bylo pusté. Pro zdejší atmosféru by bylo fajn, kdyby to tak zůstalo, ovšem místní si to nemyslí.
Apulie (Puglia) je poměrně chudá, převážně zemědělská část jižní Itálie, od jara do podzimu zahalená do šedi listů olivových sadů, citrusových hájů a sluncem spálené trávy se spoustou koz. Italští „seveřané“ mají dlouhodobou snahu se od svých jižních oblastí odtrhnout. Zaznívají hlasy o parazitismu a doplácení na „chudáky“ z jihu. „Oni mají peníze, my máme olivy, pomeranče, víno a čistý vzduch,“ glosují situaci apulijští a z našeho středoevropského úhlu pohledu nic moc neřeší. Však ono to vždycky nějak dopadne.
Na ploše 110 km2 se rozkládá Vicco, klasické italské městečko, ovšem na rozdíl od jiných apulijských sídel má historické centrum působící opuštěným dojmem. Jeho historie je poměrně bohatá, od pohřebišť z doby železné, přes bohaté středověké osídlení včetně několika historických kostelů, až k dnešku.
Našinec by řekl, že ve Viccu chcípl pes. Sice jsme v jednom z opuštěných domků nenašli mrtvolu psa, zato se v průvanu nedaleké jeskyně už nějaký čas mumifikovala uhynulá koza. „Hele, tohle jsem ještě neviděla,“ říká Katka v jednom z temných zákoutí a drží v ruce porcelánovému cylindru podobnou nádobu. Nočník měl obsah několika litrů a byl dobře třicet centimetrů vysoký. Evidentně proto, aby se na něj dalo alespoň trochu stabilně usednout. Ale stejně je mi ta představa trochu nepříjemná. Copak ve Vicco, tedy v jeho historickém jádru, neměly záchody?
„Všimni si, jak jsou všechny domky vzájemně propojené, “ upozorňuje mě Katka na skutečně častý architektonický prvek. Jednotlivé stavby jsou na sobě buď přímo nalepené, nebo se nad chodníky klenou spojovací oblouky. Místní věří, že kdyby přišlo zemětřesení, tak historické centrum zůstane stát, protože se domy o sebe vzájemně opřou. Historickou zkušenost neradno podceňovat. A Apulie stojí na okraji jedné ze zemětřesných oblastí. Seismologové během posledního roku udávají šest zemětřesných událostí.
Jedna z uliček, vlastně jde o jakýsi průchod, je opravdu úzká. Pokud by tady měli projít dva lidé vedle sebe, musí se k sobě slušně přitisknout. Ačkoli její stavitelé určitě něco takového neměli v prvotní plánu, vyvinula se díky tomu zajímavá legenda. Místní název je „ulička polibků“ a v dobách prudérnějších, kdy na schůzku milence doprovázelo garde, nastala v úzkém a setmělém prostoru šance vyměnit si rychlé políbení.
„Je tu krásně, ráda tady chodím na procházky, ale bydlet bych tady nechtěla. Říkám svému Roccovi, že pokud budeme hledat nové bydlení, tak rozhodně ne v historické centru. Odmítám bydlet v jeskyni,“ říká Gerda, dáma ze zdejší české komunity, v narážce na uzavřené, opravdu velmi temné prostory, v nichž musí být krom tmy i nepříjemná vlhkost a zima. Není divu, že je tady spousta bytů neobsazená a viditelně už roky chátrá. Struktura ubytování je stejná. Dole chlívek na prasata či kozy, nad ním bydlení pro jejich majitele a kde to jen jde, tak schůdky. Tady se posedávalo, pila se káva a probíralo se všechno možné.
Historickým měst a městeček jsem už viděl spoustu. Některé z nich se díky státnímu lobbingu dostaly na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO, jako se to roku 2004 povedlo nedalekému Alberobellu . Jakmile se něco takového stane, okamžitě se zvýší turistický ruch a tím i zátěž dané lokality. Stánky, hospůdky, prodejny suvenýrů místních i čínských. V tomto případě by to bylo od dřevěných kráječů nudlí po plastové supermany. Turisté nosí peníze i pracovní příležitosti. A někdy i totální destrukci původní atmosféry. Sám nevím, co bych místním přál víc. Zdali zvelebené historické centrum s kavárničkami a prodejnami místních výrobků, jako je tomu v pár desítek kilometrů vzdáleném Monte San Angelu, nebo rozpadající se klid.
