Pochod živých
Jsme národ remcalů. Stačí výpadek internetu, ujetá tramvaj nebo pravidelná dávka denního tisku a už je všechno špatně. Víte co, nejezděte do Pelhřimova, tam krematorium nemají. Jeďte do Osvětimi. A remcání vás na chvíli přejde.
Myslel jsem si, že jsem životem otrkaný cynik. Možná právě proto, že žiji pod šťastnou hvězdou, tak si z čehokoli a kohokoli dělám legraci. V místech, kde se to nehodí, což Osvětim rozhodně je, si vtipy odpustím, ale zůstával jsem přesvědčený, že ani téma holokaustu se mě nedotkne. Vždyť už jsem o tom tolik četl. Jenže dotklo.
„Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika,“ říká klišé připisované jednomu z nejmasovějších vrahů lidstva, J. V. Stalinovi. Jenže i on nechal své miliony popravovat po jednom, zatímco nacistická mašinerie si na to skutečně zřídila průmyslové odvětví. Tábor byl postaven na základě příkazu Heinricha Himmlera ze dne 27. dubna 1940. Ačkoli původně měl sloužit k internaci polské inteligence, v létě 1941 došlo k přehodnocení jeho určení. Právě tady, v ohni kremačních pecí, měla být definitivně vyřešena židovská otázka v Evropě. Velitel tábora Rudolf Höss během Norimberského procesu vypověděl: „Samotné usmrcování trvalo nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2 000 lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho. Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor; šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat; místo vody jsme pak pustili jedovatý plyn. To všechno šlo velmi rychle."
Je jistým zadostiučiněním, že k jeho popravě došlo na šibenici za krematoriem č. 1 v Osvětimi. Zdaleka nejde o jediný historických paradox. K nucené práci byli vězňové využíváni celou škálou německých podniků, včetně IG Farben, který vyráběl nechvalně proslulý Cyklon B. Smrtící granulovaná křemelina nasycená kyanovodíkem, jenž se začal uvolňovat po otevření plechovky, se stal hlavním vyhlazovacím atributem.
Pece. Kremační pece, které, i kdyby mohly mluvit, tak by asi nemluvily. Pálila se v nich těla mrtvá, ale občas i umírající. Jak tohle vypovědět? Jak si přiznat, že v táboře se objevoval kanibalismus, protože hlad byl takový, že i maso z mrtvého člověka se stávalo vítaným. „Ty vole, já to fakt nechápu,“ povzdechl jsem si kamarádovi. OPRAVDU jsem nechápal, jak k něčemu takovému, jako je průmyslová výroba lidských mrtvol za účelem vyhlazení rasy, mohlo dojít.
Každoročně se v Osvětimi pořádá Pochod živých. Na počest přes 1 100 000 Židů (celkem jich nacisté vyhladili kolem šesti milionů) a 200 000 lidí dalších národností, kteří našli smrt v plynových komorách nebo padli vyčerpáním z otrocké práce. Chodit mezi vězeňskými baráky, ostnatým drátem, cedulemi hrozícími zastřelením, podívat se na zeď, u které se popravovalo kulkou, popravčí místnosti se šibenicí či háky vetknuté do zdi, taky sloužící k popravám, to vše mi během jediného dne v mysli kumulovalo jedinou, poněkud tautologickou myšlenku. Něco takového už se nesmí nikdy opakovat. I kdyby se kvůli tomu mělo vraždit.
Vůbec si neumím představit, jak se mohl cítit člověk, který se na tato místa vrátil, když je po osvobození, zesláblý a nemocný, opustil. Osvobozených bylo pouhopouhých sedm tisíc. Ostatní vězně Němci přinutili jít v rámci pochodů smrti dál. Pochod živých je pietní akce a já se rovnou přiznám, že na pietu nejsem. Nemá totiž vůbec vtipný náboj. A smutek já nemám rád.
Přesto jsem v roce 2014 šel. A zážitek z návštěvy si v sobě nesu dodnes. Dnes už mi vtipy o holokaustu, na rozdíl od židovských anekdot, nepřijdou vtipné. Říkám si, že pokud jen v náznaku někdo podobné zařízení schvaluje, měl by jít... však víte kam. Raději zůstaňme u tragédií a nevyrábějme statistiku. Shalom.
