Pomalu lezoucí maso
Malý příběh s velkým koncem se odehrál na pobřeží západoafrické Ghany. Začal ráno, když vesničané objevili na pláži obrovskou želvu.
A skončil o několik hodin později. Slunce v té době už nesnesitelně pálilo, ženské měly vykřičené hlasivky a chlapy zpocená trika. Mezitím jsme byli svědky malého afrického zázraku.
Vzrušené hlasy vesničanů nás přivábily na pláž. Mladý učitel nám vysvětlil, že tu narazili na karetu (nebo jiný druh mořské želvy), která v noci nakladla vajíčka a do svítání se nestačila vrátit do moře. A bez pomoci už to nezvládne.
Vesnice se usnesla, že želvě pomůže. Děti dostaly za úkol nosit v igelitkách z moře vodu a polévat umdlévajícího živočicha. Chlapy želvou pomalu smýkali, sem tam ji i načutli, každopádně se poctivě dřeli. Ženské jedna přes druhou radily. Ženské povykovaly tak, že se želva rozhodně podle zvuku moře orientovat nemohla, jak nám místní učitel vysvětli.
Učitel nám rovněž prozradil, že záchranná akce rozhodně není nic obvyklého a že je výsledkem jeho osvětové činnosti. Donedávna vesničané želvám vejce kradli a samotné plazy považovali jen za pomalu lezoucí maso.
Po několika hodinách lopoty je vyhráno. Želva, která už to pomalu vzdávala, ucítila první vlny omývající pláž.
Vesničané jsou na sebe pyšní. Mávají želvě, užívají si svůj dobrý skutek. Pár dětí za ní skočí do vody. A učitel rozdá chlapům dvě láhve kořalky – i takhle může vypadat osvětová činnost. A ochrana přírody na černém kontinentu.
