Koupaliště ve stínu
I kdyby bylo koupaliště sebekrásnější a z hlediska architektonického sebepovedenější, když na něj nedosáhne slunce, tak poněkud ztrácí svůj smysl. To je i příběh koupaliště pod proslavenými Barrandovskými terasami.
Historické fotografie z Barrandovských teras směrem k bazénu ukazují nádherný výhled nejen na hladinu bazénu, ale i hladinu Vltavy. Zatímco slunečníky u restaurace stíní hlavy návštěvníků, plavců je většinou poskrovnu. Koupaliště se skrývá mezi vápencovými stěnami lomu otevřeným směrem na východ. To v praxi znamená dopolední sluníčko, ale odpolední stín. Z teras vedly schody a jídlo s nápoji pak bylo dopravováno z horní restaurace lanovkou. Doprava jídla lanovkou vypadá sice romanticky, ale chůze po schodech byla, řečeno současnou hantýrkou, poněkud „uživatelsky nevstřícná“. Všechno ukazuje na to, že architekt Václava Kolátor, který bazén s betonovou skokanskou věží navrhl, příliš podlehl kouzlu efektnosti a zapomněl na efektivnost.
Mimochodem víte o tom, že jde o první regulérní padesátimetrový bazén u nás? Voda se přiváděla z nejbližšího možného zdroje – z Vltavy. Otázku teploty vod nechť posoudí každý sám. Zvláště když vezmeme v úvahu fakt, že se chladná voda přiváděla spodem a teplá hladina mizela dodnes viditelnými přepady. Na bazén navazovalo brouzdaliště a celek doplňovaly tenisové kurty, loděnice s jachtami, písečná pláž s plovárnou, klubovna, basketbalové a volejbalové hřiště.
„Bazén má rozměry 50 x 18 metrů, s hloubkou od jednoho do čtyř a půl metru. Elegantní jednodříková skokanská věž se dvěma plošinami ve výšce pěti a deseti metrů, obemknutá točitým schodištěm, se stala „symbolem vodních sportů a emblémem celého žánru stavebních typů sloužících jako sportovní zařízení.“ V architektuře pro vodní sport zaujímá plavecký areál pod pražským Barrandovem skutečně výjimečné postavení. Barrandov byl obdivovaný odborníky a všeobecně prostě populární. Plavecký stadion byl publikovaný samozřejmě ve Stavbě, revue pro „vědeckou“ funkcionalistickou architekturu, kde se Kolátorovy stavby objevovaly, a v dalších odborných časopisech. Několikrát se představil třeba v populárním obrazovém Pestrém týdnu,“ píše Andrea Turjanicová ve své diplomové práci zaměřené na úlohu koupališť v české architektuře. Tento skvost tam rozhodně nemůže chybět. Ovšem je rozdíl mezi obdivem obce architektů a širokou veřejností, jimž bazén sloužil. Navíc měl bazén mnoho dalších problémů.
„Státní podpora na stavbu plaveckého stadionu byla kvůli hospodářské krizi snížena ze 600 tisíc korun na maximálně možných 40 tisíc korun. Rozpočet na stavbu celého plaveckého areálu byl navíc překročen o více než 250 tisíc korun. Následkem toho se prvních letech areál potýkal se značnými finančními problémy a vzrůstaly dluhy, které výnos z provozu bazénu zásadně nepokryl. V roce 1934 navíc dřevěná budova vyhořela, a bylo nutněji opravit. Dluhy tím ještě více vzrostly, a pro Český plavecký klub se tak barrandovský plavecký stadion stal značnou přítěží,“ vysvětluje podrobnosti provozu Iveta Hamouzová v diplomové práci Zahradní město Barrandov.
Ke slavnostnímu zahájení provozu došlo 16. srpna 1930, k jeho méně slavnostnímu uzavření v roce 1955. „Fáma o spadlém kameni je jen fáma vypuštěná komunisty,“ říká Jiří Fábera, který „hospodaří“ v těsné blízkosti lomu. Historku o tom, že se tehdy uvolnil kus skály nad bazénem a při pádu ho poničil, lze najít v mnoha zdrojích. Od té doby je bazén zavřený a už více než půl století chátrá. Další z faktorů, který byl spíše skvrnou, než zářivým bodem na koupališti, je už tehdy frekventovaná železniční trať, jejíž koleje byly od bazénu jen pár desítek metrů. Zatímco Barrandovské terasy se skutečně staly opravdový místem setkávání a velmi oblíbeným výletním místem, samotné koupaliště zůstalo stát v jejich stínu. A to nejen obrazně.
Dovolme si bonbonek na závěr: Pokud půjdete k bývalému koupališti po ulici Zbraslavská (jinudy to ani nejde, vede tudy i cyklostezka), tak můžete po cestě obdivovat nejen národní přírodní památku Barrandovské skály, která vešla do povědomí mnoha světových geologů a paleontologů, ale minete i kapli Panny Marie Bolestné. Budova postavená 1742 francouzskými vojáky zprvu nesloužila náboženským účelům. Ve svých útrobách schovávala střelný prach sloužící k lámání skal. Jako skladiště trhavin potom léta sloužila lomařům až do roku 1847, kdy byl po tragickém neštěstí v lomu ke staré stavbě přistavěn štít a dosavadní skladiště bylo Marií Hergetovou, dcerou majitele lomu, přebudováno na kapli.
Po roce 1900 se ji s pomocí emauzských benediktýnů povedlo přebudovat na kapli a první bohoslužba se v ní sloužila roku 1903. V historii mnoha kaplí to bylo přesně obráceně, často se, zejména za komunistického režimu, měnil jejich účel z náboženské na světský. U kaple Panny Marie Bolestné to bylo obráceně – nejprve vojáci a pak teprve řeholníci.
