Naše „vídeňské“ kořeny
Do Vídně jsme vyrazili starou fordkou. Bez mapy, GPS i dopravní zácpy jsme intuitivně přijeli do centra a zaparkovali v jedné podzemní garáži, což podle mého také vypovídá něco o kvalitě města. Není divu, že Vídeň pravidelně boduje na prvních místech v soutěži o město s nejlepšími podmínkami k životu.
Když poprvé navštívíte Vídeň, možná budete taky překvapení, že je to první velkoměsto, které nemá ucpané silnice a jehož památky nejsou ani při letním vrcholu sezóny obklíčené armádou turistů, ale zato je to tu samý cyklista, neboť tudy probíhá slavná dunajská cyklostezka. Cítíte se tu jako doma mimochodem i gastronomicky: V jedné z restaurací jsem si objednal „fašírku“neboli sekanou s bramborovou kaší jako ve školní družině a to mi připomnělo, že jsme byli (a tak trochu pořád jsme) součástí jedné říše.
Orientoval jsem se ve Vídni podle firemních cedulí, na kterých to byl samý Prohazka a Nowak, a přemýšlel o tom, jaké to bylo, když se do téhle světové metropole přistěhoval můj praděda. Z vísky, zapadlé hluboko na Vysočině, to měl do hlavního sídla mocnářství blíž než do Prahy, a není divu, že ho i víc lákala.
Vídeň tenkrát před první světovou válkou byla čtvrté největší město na světě - pupkem nejen c.k. monarchie, ale i jakýmsi Babylonem, kde se mluvilo nejen německy či česky, ale také hebrejsky, řecky, latinsky, slovensky, německy, francouzsky, turecky, španělsky, chorvatsky, srbsky, polsky a chaldejsky.
V ulicích zněly čerstvě zkomponované trylky od Brahmse, Lehára či Mahlera, Sigmund Freud tu na svém slavném kanapi zkoumal, jestli se pacientům opravdu zdá vždycky o penisu, filozof Ludvig Wittgenstein si v hlavě sumíroval svůj novopozitivismus a vídeňský spisovatel s českým jménem i původem Robert Musil hledal v knize Muž bez vlastností, co je smyslem Kakánie, která byla tak trochu symbolickou Rakousko-Uherskou říší. Tématem románu, který Milan Kundera považuje za vůbec nejlepší, je, že u příležitosti sedmdesátého výročí vlády Františka Josefa zvláštní výbor hodlá oslavit zakládající princip rakouské - ale potažmo také evropské civilizace. V okamžiku, kdy jej nemůže najít, si začíná hlavní hrdina uvědomovat, že veškerá realita visí ve vzduchu a celá grandiózní stavba říše je k ničemu.
Tohle všechno jsem měl jaksi podprahově na mysli při procházkách ulicemi, ze kterých vyzařovala jakási zádumčivost, strohá přísnost internátu a kasáren, smutek ze symetrie těch pseudoantických soch. Zdálo se mi, že i v očích Vídeňanů se odráží jakési vědomí pomíjivosti a deziluze z celého toho relativního světa, tedy něco, co jsem považoval vždycky za typicky české, za jakýsi podpis dějin na naší národní mentalitě, a teď ve Vídni najednou vidím, že je to něco hlubšího, co s Rakušáky máme společného.
Doklaplo mi to až o něco později, když jsem na západočeském zámku v Chyších fotil 27. října „oslavnou tryznu za konec monarchie“. Jako vrchní velitel rakousko-uherských vojsk tu slavnostně napochodoval za zvuků parádemarše Josef Švejk, který přerostl v univerzální postavu jako harlekýn, pierot anebo Enšpígl. Když se program přesunul do zámeckého pivovaru, Švejk celý program moderoval, zpíval operní árie a střílel z pistole, plynule přecházel z civilní role do švejkovské, ale mě v tu chvíli připadala zajímavější než „česká“ ironie Švejka vůči vrchnosti ta z druhé strany – jakoby rakouská – od nadporučíka Lukáše ke svému pucflekovi.
Nadporučíka skvěle hrál Vladimír Lažanský v bílých rukavičkách a obrštovské uniformě, zapůjčené z Barrandova, jako zhmotnění aristokratické habsburské tradice. V tom okamžiku se mi vybavila vzpomínka na letní Vídeň, která jakoby byla městem právě takových nadporučíků Lukášů. Byli sarkastičtí, skeptičtí, lehce povýšení, trochu podivíni a hlavně rádi, že se konečně zbavili svých Švejků, nekonečných problémů na Balkánu, velmocenských povinností, a teď si to v tom městě na Dunaji konečně užívají.
