Vnimánije, govoriť Moskva!
Stojím v útrobách obrovské šedé betonové hvězdy a z reproduktorů na mě chraplavě útočí: „Vnimánije, govoriť Moskva... občané a občanky sovětského svazu, dnes ve čtyři hodiny ráno... začala velká vlastenecká válka.“ Autentická rozhlasová nahrávka z 22. června 1941 mi ježí chlupy na rukou.
Jedním z prvních míst, které tehdy – prý to byla neděle – s překvapením zaznamenaly útočící německé vojáky, byla pevnost Brest v dnešním Bělorusku. Nikdo tehdy nemohl tušit, že tím dnem začala největší vojenská jatka historie. Dnešní návštěvníci pevnosti to ovšem vědí velmi dobře. Jelikož se památník nachází na území totalitního pohrobka Sovětského svazu – Běloruska, moc cizinců se tu neprochází. O to víc je tu ale Bělorusů, kteří místo statečného boje sovětských obránců pevnosti skutečně uctívají.
Cítíte z předcházející věty učebnicový patos? Patříte ke generaci, která nenáviděla rudé hvězdy i sovětské vojáky? Tak v Brestu vás to všechno přejde. Zvlášť pokud předtím procestujete kus Běloruska, ve kterém během války zahynul každý čtvrtý člověk. Přes dva miliony lidí. V naprosté většině nešlo o vojáky, tady se „bojovalo“ proti civilnímu obyvatelstvu.
Mementem je Chatyně, dnes už neexistující vesnice kousek od hlavního města Minsku. Byla podobně jako 186 dalších běloruských vesnice spálena i se svými obyvateli. Socha popáleného muže, držícího v náručí své mrtvé dítě, připomíná 22. březen roku 1943, kdy byli chatynští muži, ženy a děti nahnáni do stodoly a zaživa upáleni. V ohni zemřelo 149 lidí, včetně 75 dětí do 16 let.
Ale vraťme se o dva roky zpátky, k 22. červnu 1941. V brestské pevnosti se tehdy nacházelo přes tři tisíce vojáků a několik stovek jejich rodinných příslušníků. Němci předpokládali, že pevnost do dvanácti hodin padne a nebude blokovat jejich postup dál na východ. Ve skutečnosti se v pevnosti naposledy vystřelilo nejspíš až v srpnu. Co se dělo po celý červenec, je těžké si vůbec představit. Po prvních dvou týdnech těžkých bojů Němci sice zajali většinu obránců, zbytek ale bojoval zpravidla až do (vlastního) konce.
Vzhledem k událostem následujích let by to mohlo vypadat jako zbytečné a marné gesto. Jenže v zemi, kterou masakrovala převalující se vojska, až cedila krev, si Brestu neobyčejně považují. V památníku změkne i cynický Čech, který se běžně gigantickým pomníkům vysmívá:
Vchod je vyveden jako obří pěticípá hvězda, v jejíchž útrobách si vyslechnete nejen památné rozhlasové vysílání, ale také působivou válečnou píseň Vstavaj strana ogromnaje:
Na zdech pevnosti najdete nápisy: "Zemřeme, ale pevnost neopustíme" či "Umírám, ale nevzdám se. Sbohem. 20. 7. 1941."
Z dostatečného odstupu je skála, v níž je vytesán odhodlaný výraz bojujícího muže, působivá stejně jako příběh statečné pevnosti. Vůbec vás už neudiví, že k věčně hořícímu ohni přicházejí nevěsty, aby u něj nechaly své svatební kytice.
Z Běloruska, záměrně odstrkovaného kvůli „jeho“ Lukašenkovi, se Bělorusko jeví trochu jinak než od komentátorských stolů. Jsou i věci, které bychom se od Bělorusů mohli přiučit. Cynismus k nim nepatří, zato historická paměť ano.
